Jednou takhle večer jsme s C, D a J leželi ve vaně horké vody, když v tom se rozhovor stočil na dobrovolnou nedobrovolnost. Probírali jsme, co to obnáší, mít takový vztah a kam to vede. Jak jsme si povídali, vzpomněla jsem si na Dannyho. Bylo mi šestnáct a šlo o SM. Dannymu bylo patnáct. Asi dva roky jsem ho vázala, poutala řetězy do nepohodlných poloh a mučila. Nic jsme dopředu neprojednávali, žádná stopka, nic. Samozřejmě, že se ze začátku nebránil, abych ho mohla svázat, dát mu pouta, utáhnout řemeny nebo řetězy. Poté už se mohl bránit nebo to nechat být – bylo to jedno, už s tím stejně nemohl nic dělat. Co se mi líbilo?
Svázat mu ruce za zády a zvednout je dozadu a nahoru tím, že jsem mu provaz od spoutaných zápěstí vedla kolem krku, pořádně utáhla a zavázala na uzel. Svaly mu vystupovaly z těla námahou. Nemohl pořádně dýchat. Svázala jsem mu ještě kotníky a kolena a stáhla ho do kozelce.
Místo roubíku jsem používala provaz. Vypáčila jsem mu ústa, omotala první závit kolem hlavy, utáhla, co to šlo a přidala další závity. Často jsem do provazu vložila tyčku a kroucením provaz utahovala, až mu tváře vpadly mezi zuby – kůže obličeje se napínala k prasknutí. Kuckal a sténal, snažil se mě obměkčit očima (než jsem mu je zakryla). Pokud ležel na břiše, poslintal celou podlahu. Rozhodně jsem taky masochistka, protože roubík, ať je sebevíc utažený, mi nikdy nevadí. Danny roubíky nesnášel a snažil se mě přesvědčit, že mu ho nemám dávat, ale jeho prosby se míjely účinkem (pokud jde o to, abych mu vyhověla, ne o to, jak jsem si užila). Stejně jsem mu ho dávala. Když jsem mu ho nedala, nikdy nevydržel být potichu, a tak jako tak ho dostal. V jistém smyslu bylo to, co jsme dělali, celkem nevinné. Sex byl ještě stále nový objev, byli jsme v pubertě. Netušila jsem o bičování nebo svorkách. Mučení spočívalo ve spoutání do nepřirozených poloh, z omezování smyslových vjemů, omezování dýchání a z píchání a šťouchání do těla. Sex v tom nebyl. Někdy to ale bylo na samé hraně. Jednou jsem provaz utáhla tak, až omdlel. Jindy byl svázán do tak nepohodlné polohy, že prosil, ať ho rozvážu. Pokud by mohl použít stopku, udělal by to. Jenže nemohl, takže zůstal tak, jak byl.
Záda ho bolela ještě druhý den. Při jednom z našich prvních setkání jsem mu řekla, že ho podrobím zkoušce na detektoru lži. Ležel na zádech na posteli s rukama a nohama roztaženýma, ruce měl provlečené otvory v čele postele a spoutané – fungovalo to jako kláda, takže se nemohl hýbat. Připevnila jsem mu k zápěstí dráty od elektrického biče na hnaní dobytka. Neviděl ho. Zeptala jsem se Dannyho, jestli má rád sex se zvířátky. Odpověděl, že ne. Zmáčkla jsem knoflík. Zařval, celý se vznesl nad postel a začal sebou zuřivě škubat. Měli jsme štěstí – ačkoliv jsem nevěděla, jak nebezpečné to může být, něco mi řeklo, ať už to podruhé nezkouším. Jenže Danny to nevěděl. Začala jsem ho ponižovat a on se hodně snažil, aby nedostal další ránu. Dělala jsem si s ním, co jsem chtěla. Neměl stopku, nemohl toho nechat, neměl šanci. I těm nejupřímnějším prosbám o milost jsem mohla vyhovět a nebo taky ne. Nebylo mu to vůbec příjemné, trpěl, ale mě se to líbilo. Tomu říkám sadomasochismus. Ne že bych si teď nehrála, nebo se mi nelíbilo, jak si hrají ostatní, ale scénky obalené mnoha pravidly, protokolem a péčí, to už je o něčem úplně jiném. Dolejšek má spoustu práv – může scénku zastavit, zpomalit nebo odlehčit. Hořejšku nejde jen o bolest, kterou dolejšek zažívá, ale i o jeho potěšení. Danny, ten trpěl. Ne že bych neviděla trpět dolejšky na různých párty a kdo ví, kde ještě všude jsem byla, ale ti trpí tak říkajíc těsně před svou hranicí. Danny byl mnohem dál, neměl možnost cuknout. Ale líbilo se mu to – nevím už, kolikrát jsme se sešli. Trvalo to dva roky. Pak to skončilo. Podle toho, jak se vyspím, si to vykládám jedním ze dvou způsobů. Ten temnější je, že jsem v Dannym přestala vidět člověka, že jsem ho vnímala jako pouhou hračku.
Ten lehčí (sakra, to není to pravé slovo) výklad je, že výměna moci nutně ovlivní celý vztah – Dannymu nešlo o trvalou, nikdy nekončící scénu, zatímco mě ano. Rozdělilo nás to. Už sedm let jsem ho neviděla, někdy od doby, co mi bylo 19 nebo tak nějak. Vždycky býval takový do světa, odešel na vysokou, tam prožil další divočiny a pak, jak jsem slyšela se dal k armádě. Tak tomu říkám dobrovolná nedobrovolnost. Dostaly se ke mě střípky informací o tom, co asi ke mě Dannyho přitahovalo. Měl dominantního otce a matka reagovala stejně – ostře, odmítavě. Ovládali ho, vyčítali mu, znevažovali ho. Říkám si, že do jisté míry ritualizoval a znovuprožíval své dětství. Jeho rodičům jsem se líbila. Danny předtím chodil s několika ztracenými dušemi a zoufalými případy, takže jeho rodiče vítali, že si našel někoho, s kým to má budoucnost. Kdyby tak tušili… Dnes mi nic nechybí. Můj primární vztah s C funguje k naší oboustranné spokojenosti a rozhodně už bych se do těch let nevrátila. Mám víc pochopení pro druhé, víc jim rozumím, vím toho víc sama o sobě. Vím víc o bezpečnosti a některé z věcí, které jsme dělali, bych už nezkoušela. Na druhou stranu, kdyby u dveří zazvonil řádně masochistický dolejšek, nepošlu ho pryč.