Přišla opět do mé kanceláře. Tentokrát měla na sobě minišaty, kotníčkový řetízek a černé kožené sandály na vysokém podpatku. Nehty na nohou měla nalakovány na růžovo, prosvítaly přes tmavé punčochy. Odvedl jsem ji od stolu do rohu, kde mám gauč a konferenční stolek. Zatímco můj hlas opakoval zdvořilostní fráze, mé oči a zároveň mé přirození, byly zaujaty jejími nohami a botami. To nebylo neobvyklé.
Vždy, když mě navštívila, její nohy zaujaly mou veškerou představivost. Notabene, její zkřížené nohy a obrázek 35 centimetrů odhaleného stehna spolu s neustálým pohybem jejího chodidla se daly ignorovat jen ztěžka. Její aktivní noha začala rozvíjet zajímavou choreografii, sérii elegantních obratů.
cítil jsem se přinucen vzhlédnout a podívat se, jestli se výraz její tváře nějak změnil. Můj pohled byl přivítán přívětivým úsměvem a vášnivým hlasem se mě zeptala, ale spíše konstatovala: „Líbí se Vám, že?“ „Velmi“, odpověděl jsem. „Jsou nádherné“. „Děkuji“, řekla a provokativně natáhla svou pravou nohu. „Vím o Vašem zájmu již delší dobu. A také vím, že existují muži, právě jako Vy, kteří zbožňují ženské nohy a boty s vysokými podpatky.“ Zčervenal jsem. Dostala mě. „Vzrušují Vás, že?“ Povzdechl jsem a připustil jsem si okouzlení a velký chtíč. Když se otočila, aby byla čelem ke mně, její bota byla náhle ve vzduchu, 10 centimetrů nad mým klínem a nedaleko mé brady, tak blízko mých úst, které toužily jen po tom, aby se mohly její nohy dotknout. Zdánlivě mi četla myšlenky. „Vezměte mou nohu do rukou a polibte mi palec.“ Mé ruce našly její nohu a zároveň se má hlava sklonila k tomuto zázraku, obklopenému punčochou a botou, jeden kratičký polibek. Když jsem končil s polibkem, smyslně mi přikázala. „Povím Vám, kdy máte skončit. Líbejte dál.“ Zahrnul jsem její nádherný palec deštěm polibků. Pozvedla jej od podrážky a její další příkaz byl ještě více podmanivý: „Do úst a lízat.“ Mé rty obklopily nylon a můj jazyk začal se soustředěnými pohyby. Byl jsem v sedmém nebi. Ale můj pyj a koule stále své nebe hledaly. V tom se však dalo pokročit protože jsem mohl v této poloze vidět celou její nohu. Najednou však sundala svou botu z mé tváře, otočila se na gauči a upejpavě si sedla, zkřížila nohy a začala opět předvádět svou nohu. „To bylo milé“, řekla. Máte talent uctívat ženské nohy. Možná, že Vám to povolím ještě někdy příště.“ Přestala ve správný, osudný okamžik. Má mysl byla zotročena a boule v mých kalhotách ten pocit jen posilovala. Toužil jsem zoufale po pokračování. Po chvíli si všimla mého zklamání a rychle je zhodnotila. „…Nebo snad“, pokračovala, „byste se chtěl seznámit s mými nohami a s asertivnější částí mé osobnosti už teď.“ Opustila mě veškerá hrdost a začal jsem žebrat. „Ano, prosím. Prosím, dovolte mi ještě líbat Vaše nohy.“ „V tomto případě si nepřeji, aby nás kdokoliv vyrušoval.“ V jejím hlase se objevil nový tón, panovačný a agresivní. „Vstaň a běž zamknout dveře.“ Nehledě na stan v mých kalhotech jsem rychle vstal a šel zamknout dveře. Když jsem se otočil a pohlédl na ní uviděl jsem vztyčenou ruku. Příkaz, abych zůstal stát tam, kde jsem. „Svleč se do naha a polož své oblečení na podlahu“, přikázala. „Potom stůj tak, jak stojíš, ale s rukami za zády a s hlavou dolů.“ Za chvíli jsem stál v této pozici. Moje přirození ji zdravilo. Mé oči a brada se před ní sklonily. Mé ruce byly za zády. Kontrolovala mě svým pohledem asi minutu. V kanceláři bylo najednou takové ticho, že mi tato minuta připadala jako celý život. Potom ukázala prstem na podlahu před ní. „Plaz se. Přilez k mým nohám na kolenou a rukou. Když se připlazíš, polib mi nohu a zůstaň tak.“ Padl jsem na podlahu a plazil jsem se a potom jsem se položil na zem před ní a tiskl jsem své rty na palec nohy, kterou měla na koberci. Její druhá noha se dále pohybovala nad mojí hlavou. „Je jasné, že se potřebuješ pokořit. Tvůj sen se díky mně stane realitou. Pokud budeš souhlasit, staneš se mým osobním otrokem. Ode dneška, když tě přijdu navštívit, pozdravíš mě už u dveří. Až budu uvnitř, zavřeš a zamkneš, potom si klekneš na podlahu a budeš líbat mé boty. To budeš dělat, dokud ti neřeknu dost. Mé návštěvy se budou lišit, ale tvé pozdravy i tvá rozloučení budou vždy stejná. Až budu chtít odejít, klekneš si opět ke dveřím, budeš mi líbat nohy a děkovat za to, že jsem strávila čas tvým výcvikem. Je ti všechno jasné, otroku?“ Nazvedl jsem ústa z její nohy a kladně odpověděl. „Otroku, když tě mohu oslovovat já, jak mi prokážeš svou úctu ty?“ Poprvé jsem ji oslovil: „Paní“. „Přesně tak. Oslovuj mě tak v každé větě.“ „Ano, Paní.“