Vaše erotické povídky

Stále jsem nevěděl, co si o tom mám myslet. Klára přišla na rande jako vždy pozdě, ale tentokrát jí to nepřipadalo ani trochu směšné. Dokonce se omluvila. To nebude v pořádku. Už v telefonu naznačovala, že má pro mě překvapení. To nemusela ani říkat, to má ona vždycky. Buď se octneme v bytě, který měl být původně prázdný díky odjezdu majitele na víkend, a on tam sedí jakýsi děd a čučí na nás, že prý mu vnuk před rokem napsal ať přijede, tak je tady.

Nebo jsme jeli na víkend k nějakým jejím kámošům na chatu a tam nebyla živá duše. Až daleko později se zjistilo, že to byla úplně jiná chata. A nyní jdeme k ní domů. To se ovšem za těch pár týdnů, co se známe, ještě nestalo. Její byt byl tabu a já to respektoval, taky jsem nemohl přivést k rodičům někoho jen tak a říct: „Maminko, tatínku, to je moje Klára, mějte jí rádi“. To by nebylo moc chytré. Představa mé maminky o té správné dívce pro mě je diametrálně odlišná od toho, co představuje Klárka a o otci ani nemluvím. Byl by to rachot. Už jenom kdyby rodičové zjistili, že je Klára o šest let starší než já. „Je to ještě daleko, lásko?“ „Ale ne čumáčku, už tam budeme, vidíš támhle ten domeček. “ „Jakej domeček, tady jsou všude vily jako kráva.“ „No tamhle ta vilka s tou šedivou střechou.“ „Támhle to? To si děláš legraci, vždyť to je úplný palác!“ „Neboj, uvidíš, že se ti tam bude líbit. Alespoň doufám…“ „Teda Klárko, ty jsi dneska tajemná jako hrad v Karpatech.“ Tak teď už vážně nerozumím ničemu. Já tu ženskou dneska nepoznávám. Za poslední týden už druhý problém. No ale ten první je daleko horší. Poprvé jsme se milovali minulou sobotu. Zdálo se, že to bude nádherný zážitek, ale Klárka byla smutná. Měl jsem z toho úplnou depku. Ať jsem dělal co jsem dělal, nic jí to neříkalo, nebo alespoň skoro nic. Dívala se na mě jako postřelená laň, ale když jsem se zeptal, co by chtěla zkusit, tak jenom sklopila oči a řekla, že neví, že si svojí chladnost nedovede vysvětlit. A abych se prý nezlobil. Hm, zlobit se! A proč tak asi? Kvůli tomu, že jí to se mnou nic neříká? To se spíš zastřelit, než se zlobit. Konečně jsme tady. To je opravdu hrozná budova. Už chápu, proč jsme sem nemohli, tady bydlí určitě celá rodina včetně bratranců z druhého kolena. Na druhou stranu by možná ani nikdo nezaregistroval, že jsem přišel na návštěvu. Dokážu si představit, že stojím uprostřed haly a nikdo si mě celý den ani nevšimne. „Tak pojď dál, kam to zase koukáš, čumáčku?“ „Co? Jo, no trochu jsem se zamyslel. Tak koukám do blba. Promiň.“ „To nic, dej pozor, je tu dost vysoký práh. Trochu tě tu provedu. Dnes tu poprvé za tu dobu co se známe nikdo není. Máme to tu celé pro sebe.“ „Fajn, můžeme hrát na schovku.“ „To ne, dneska s tebou chci projednat něco velmi důležitého. Tak podívej, to je hala a z toho ochozu v prvním patře se chodí do jednotlivých pokojů. V přízemí je ještě velký obývací pokoj, kuchyň a tatínkova pracovna. Teď půjdeme ke mně. Pak ti ukážu zbytek domu.“ „Ty a to tu bydlíš jenom s rodiči? Říkala jsi, že jste rozvětvená rodina.“ „Bydlí tu ještě moje teta a můj bratranec. Všichni, včetně služebnictva, odjeli na týden do ciziny. Jinak mám ještě bratra, ale ten žije jinde. No a spoustu dalších tetiček a strýčků, ty jsou rozesetí po celém světě. Tak už pojď nahoru. Co si dáš k pití?“ „Ano, jen chvilku strpení. Tak to je moje výsostné území. Mám to tu jenom pro sebe.“ „Bude to pro mě těžké, ale musím ti to říci. Jistě si vzpomeneš na naše první a zatím poslední milování. Víš, neřekla jsem ti pravdu. Vím moc dobře, proč jsem z toho nic neměla, ale odvahu ti ten důvod sdělit jsem našla až teď. Mám ale strach, že až se dozvíš pravdu, tak už mě nebudeš chtít.“ „Proč? To je to taková rána? Měla si mi to říct hned v sobotu, mohli jsme to rovnou napravit.“ „Obávám se, že ne. Teď pozorně poslouchej, nebude to jednoduchý příběh. Když mi bylo osmnáct, poznala jsem skvělého muž. Byl o hodně starší, tehdy mu bylo čtyřicet. Prožila jsem s ním šťastné chvíle. Měli jsme spolu velmi zvláštní vztah. Byl velmi dominantní a tak si mě podrobil, že jsem se stala jeho otrokyní.“ „Cože? Co žes byla? Otrokyně? Co to bylo za svini, ten chlap!?“ „Počkej, teď tomu vůbec nerozumíš. Já ho měla ráda a dělala jsem to pro něj dobrovolně, víš? Vzrušovalo mě to a byla jsem šťastná. On mi nikdy ve skutečnosti neublížil a byl na mě vlastně moc hodný.“ „Tak tomu nerozumím ani za mák.“ „No vidíš, já ti říkala, že to bude těžké… Tak znova. Otevřel mi cestu k rozkoši a k úplně jinému vnímání světa. Dovedl mě k poznání, že mu chci sloužit a být mu věrná a naprosto oddaná. Ve všem. On ode mě očekával naprosto perfektní plnění úkolu. Když jsem něco pokazila následoval trest. Dělala jsem ty chyby velice často záměrně, neboť trest byl ve skutečnosti rozkoší pro mě i pro něho. Zacházel se mnou jako s poslední děvkou a já byla na vrcholu blaha. Jím způsobovaná bolest byla slastná, ale nikdy nešel do nějakých krajností. Třásla jsem se, vždycky když přišel domů, ale zároveň se strašně těšila.“ „Proboha, to přeci nejde, aby tě někdo miloval a zároveň ti takhle strašně ubližoval. Vždyť si ho musela nenávidět!“ „Já vím, že je to těžko srozumitelné. Ale opravdu to tak funguje. On mě také miloval, ale svým zvláštním a pro mě maximálně přijatelným způsobem. Bylo mi s ním opravdu dobře.“ Co mi to tu ta holka vlastně vykládá? Přeci si nemůže myslet, že jí něco takového uvěřím. Dostat toho blbce tak ruky!!! Ten by čuměl. Otrokyně! Taková hrůza. A trest a bolest. Zvrhlík jeden. Musel jí k tomu donutit. A taky z ní udělal nemocnou a zbídačenou bytost. Moje milovaná Klárko, jak jen ti mohl někdo takhle ubližovat? No ale jak jí z toho dostanu, chudinku mojí malou? Přece jí nenechám v takových sračkách! Budu jí muset přemluvit, aby zašla k nějakému psychiatrovi, nebo tak něco. „Zase přemýšlíš? To je dobře. Moc bych chtěla, abys to pochopil. Záleží mi na tom, protože tě mám moc ráda, víš?“ „Klárko, lásko moje, takhle nemůžeš dál žít. Víš co uděláme? Půjdeme spolu k nějakému doktorovi a on ti pomůže. Zbaví tě těch hrozných vzpomínek a pak spolu budeme šťastní. Prosím…“ „To ne, čumáčku, nikam s tebou nepůjdu, to by nemělo cenu. Když se před rokem stala ta tragédie, myslela jsem, že nebudu schopná dál žít. Za jedním takovým „doktorem“ jsem šla a on hned, že jsem nemocná a že se musím ústavně léčit. Chtěl mě zavřít do blázince, chápeš?!!“ „Dobře, to teď nechme stranou, ale co se stalo s ním, jak se vůbec jmenoval?“ „Jmenoval se Petr a byl to geolog. Odjel do Jižní Ameriky, do Brazílie, hledat nová naleziště nerostů. Bylo domluveno, že se tam usadí a já přijedu za ním. Při průzkumu spadl do propasti a zlomil si páteř. Operovali ho, ale zůstal ochrnutý. Jela jsem za ním podle plánu a ta zpráva mě zastihla až tam. Bylo to hrozné. Byla z něho troska. Uložil mi, abych zařídila převoz domů. Z letiště jsme museli jet hned do nemocnice, měl strašné bolesti. Když ho po týdnu propustili, začala jsem se o něj starat, ale on to nemohl snést. Byl příliš hrdý, aby se dokázal smířit s tím, že je odkázán na cizí pomoc. Jednou večer si mě zavolal a dal mi poslední úkol. Nechal si přinést za skříně, do které jsem nikdy před tím nesměla ani nahlédnout, černé pouzdro. Pak mě políbil, poslal mě pro drink, a když jsem ho přinesla, tak řekl, že končí, že si mám najít jiného pána a na něj co nejrychleji zapomenout. Pak vzal z toho pouzdra jakousi želatinovou kapsli a spolkl jí. Jak jsem se později dozvěděla, byl v ní kyanid, dostal ho kdysi, když rozjížděl zpracování zlaté rudy v Africe. Vůbec jsem si neuvědomila, co dělá, až když byl mrtvej…“ „Ježiši kriste! Jak to že tě nezavřeli? Vždyť jsi pomáhala sebevraždě!!“ „Ne, nechal dopis na rozloučenou. Napsal, že dobrovolně odchází ze světa a že mu v tom nikdo nepomáhal, ani ho nepřesvědčoval. Vyslechli mě, sepsali jsme protokol a já šla. Byla jsem najednou úplně sama. Bez milovaného idolu, který by určoval směr mého života. No a dál už to znáš.“ „Klárko, já jsem z toho jelen. Vůbec bych do tebe něco takového neřekl. Taková krásná, inteligentní ženská a takový život. To nevím, jestli vydejchám.“ „Opustíš mě?“ „Nechci tě opustit, vždyť já tě miluji! Ale musíš mi poradit, jak ti mám pomoci. Tohle sám nezvládnu. Ty chceš, abych s tebou zacházel jako ten Petr?“ „Ano, prosím…“ „No ale to já přece nemůžu. Ani nevím co to pořádně obnáší, jsem úplně mimo. A hlavně nevím, jestli bych to zvládl psychicky. Jak se mám srovnat s tím, že tě miluji a mám s tebou zacházet jako s hadrem? Že bych ti měl ubližovat a ponižovat tě? To já asi nedokážu.“ „Když to nebudeš dělat z přesvědčení, nikdy nebudeš šťasten ani ty, ani já. Zkus nad tím vším popřemýšlet a tady se podívej na nějaké povídky a filmy. Video je dole v obýváku. Ty kazety jsou vlastně jenom bezduché porno, ale technicky vzato, je to ono. Duševní stránka celé věci je v těch povídkách. Uděláš to pro mě, prosím…?“ „Ano, tohle pro tebe udělám určitě. Jestli pro tebe budu schopen udělat to ostatní oč mě žádáš, to opravdu nevím.“ „Díky, já se jdu trochu osprchovat a převléknout. Pak udělám něco k večeři. Dobře se bav.“ „Žertíčky? To je dobře, že se ti vrací humor. Tak už běž, já budu studovat tu tvojí závadnou literaturu a filmotéku.“ „Ano, už jdu, Pane.“ Uf, to znělo strašně. A ten výraz v jejích očích. Ona to myslela vážně. To je pěkně v hajzlu. To sem v pěkný kaši. Kdybych jí alespoň neměl tak rád, s radostí bych se na ní vykašlal. Ale to prostě nejde. Teď mě k ní navíc něco přitahuje, ani pořádně nevím co. Až z toho mám strach. Mám v palici pořádnej hokej. Tak co to tady máme -Justina, čili prokletí ctnosti? To jsem v životě neslyšel. Aha, on to napsal ten úchylnej Markýz. Tak to bude asi síla. No hezký, to je teda soda. Ještě že utekla, v klášteře u mnichů jí nic nehrozí. „Pane jste tam? Co čtete za dílo?“ „Justinu.“ „To jste začal dost drsně, zkuste raději některou z těch povídek, co jsou v tam těch zelených deskách!“ „No to mi to říkáš brzo, ty mniši jsou fakt dost nechutný. Takhle zacházet s ženskejma, děs.“ „Omluvám se, Pane, je tam důležitý to absolutní ponížení, víte?“ „Jo, to už jsem pochopil. Tak zelený desky. Už to čtu. Co to bude k tomu jídlu?“ „Svíčková a la Stroganof a hranolky, Pane.“ „To je dobře, už mám hlad.“ „Hned to bude, Pane.“ „Klárko, musíš mi fakt říkat Pane?“ „Dovolte mi pro začátek alespoň tohle, prosím… Pane.“ „Dobře, ale jenom v soukromí, jinak ať tě to ani nenapadne.“ „Jak si přejete, Pane “ Moje mládí!!!! Tohle je ale rozhodně lepší než de Sade. Docela si umím představit, že jí ten chlap má rád, i když s ní takhle zachází. Dělá to ale s takovou něžností… Tak teď vůbec nevím, jak jí to svázal. To je běs. A ještě jí přes ty prsa chce mlátit. To je na mě moc. No ještě zkusím nějakou tu kazetu, ale pak už končím. Nejhorší je, že mě to dost vzrušuje. Začínám se bát sám sebe. Jak mě proboha může vzrušovat něco tak úděsnýho? Kde je tady to video? Aha támhle v rohu, příště si sem vezmu brejle, abych viděl z jednoho konce pokoje na druhý. No hezky ten film začíná, jen co je pravda. Už visí za ruce. A co to má ta holka vůbec na sobě? Nějaký korzet, ale to přece není kůže! To vypadá jako… no to je snad gumový!! Jejky ono to není vůbec ošklivý… Co jí to jde dělat? Dal jí roubík! A šlehá jí kopřivama, no fajn, alespoň nebude mít revma. Sakra, mě z toho snad upadne. Tomu nemůžu uvěřit. Teď jí sundal a položil na gynekologický křeslo. Přivázal jí a vyšetřuje jí vaginu. Dost drsně. Jéje, on jí dává klystýr!!!! No pozdrav pánbůh…! A teď jí tu hadičku strčil do pochvy! Vždyť jí ublíží…!!!!! Tak dost, to pro začátek úplně stačí. Už takhle jsem úplně vyřízenej. Já si to snad půjdu udělat na hajzlík. Ale moment, proč na hajzlík. Klárka říkala plnit příkazy… Jdu se podívat, jak je to s tou večeří. „Kláro! Kdy už bude večeře?“ „Za pět minut, Pane. Dovolila jsem si prostřít v u mě v pokoji, jestli vám to tak vyhovuje, Pane. “ Odkud to vůbec mluví? Aha támhle v těch dveřích je vidět světlo. Půjdu se za ní podívat do kuchyně. Nějak dlouho jí to všechno trvá. Stroganof je přeci minutka… Ježíš, to je bludiště, ha tady to vypadá na kuchyň. Jak mě tu mohla vůbec slyšet? Taková dálka. Proboha, co je zase tohle? „Klárko, co to máš na sobě? A proč máš na nohách ten řetěz?“ „Co to je za materiál?“ „To je latex, Pane, pro služebnou velmi vhodné. “ „Dobře, teď ale dodělej rychle tu večeři, pak pro tebe budu mít speciální úkol. “ „Jak si přejete. “ „Že bych špatně slyšel?“ „Promiňte, Pane, jak si přejete, Pane“ „Hm, no dobře. Ale příště ať se to nestane!“ „Ano, Pane. “ Bože, co jsem to řekl? Já jí vyhrožuju a líbí se mi, jak se vyděšeně dívá!!!!!! A vůbec mě to nepřipadá divný… To není možné, přece nejsem takhle ujetej. Ne, ne a ne. Nesmím se tím vším nechat ovlivnit. Musím si opakovat:Jsem normální, jsem normální, jsem normální… „Pane, podává se večeře! Prosím ke stolu. “ „Vypadá to velmi lákavě, Klárko, ty nebudeš jíst?“ „Nesluší se jíst v pánově společnosti. “ „Tak to ne, přines si jídlo i pro sebe. A hezky zčerstva. “ „Ano, Pane, ale kdo vás bude při jídle obsluhovat, Pane?“ „Nediskutuj a ujížděj!“ „Už jdu, Pane“ Já se z toho snad nezbavím. Jak je to možný, že mi to dělá tak dobře? Musím si s Klárkou potom promluvit. „To je dost, že jdeš. Teď si sedni a dobrou chuť. “ „Díky, Pane“ „Je to moc dobrý Klárko, teď zruš tu komedii a pojď si o tom rozumně promluvit. A taky mi toho musíš hodně vysvětlit. “ „Jak si přejete, Pane“ „Ty seš nahluchlá? Řekl jsem, abys s tím přestala. Začneme tím, že mi vysvětlíš, proč máš na sobě všechny tyhle věci. “ „Dobře, ty šaty mám proto, abych vyjádřila svojí podřízenost vůči tobě, s tím souvisí ta pouta a ten řetěz. “ „A proč je to z toho, jak si to říkala, jo, latexu?“ „Je to úžasný, celou mě obepíná a stahuje, je to nepohodlné, je mi v tom vedro a to je přesně ono. “ „Klárko, já to snad vážně nepochopím. Ještě mi řekni, proč mě to všechno tak vzrušuje a to proti mé vůli.?“ „Tebe to vážně vzrušuje? To je bezva. Moc tě miluju. A s tou vůli, nic si nenamlouvej, máš dvě možnosti-buď se tomu podáš a přijmeš to se vším všudy a nebo to celé odmítneš a pak se tím budeš trápit. “ „Ale já tomu nechci podlehnout, představa že dělám takové zvrácenosti mě přivádí k šílenství. “ „Jaké zvrácenosti? Co si pod tím pojmem představuješ?“ „No třeba toho de Sadeho, to přece nemůže myslet vážně. “ „Nic takového přece dělat nemusíš. Pro začátek stačí když přijmeš mojí roli služebné a svou roli nespokojeného pána. Docela ti to šlo. “ „To je právě ta hrůza, že mi to šlo. Bojím se sám sebe. A nejhorší je, že se toho nemůžu zbavit. Navíc si dokážu úplně jasně představit, jak tě potrestám, když provedeš něco, čím mě nasereš. Děs. “ „Povídej, začínáš mě zajímat. “ „Nech toho, copak nevidíš jak mě to užírá? Víš co to je za pecku, když člověk zjistí, čeho všeho je schopen?“ „No a čeho bys byl schopen? Tak to vysyp!“ „No třeba toho, co píše ten Ir v těch svých povídkách. “ „No vidíš!! To je ono! To přeci nejsou žádné velké zvrácenosti. A mě by se to moc líbilo. “ „To už jsem pochopil, že by se ti to líbilo. Víš co, mám nápad. Teď zapomeneme na všechno, co se tu dneska dělo, ty mi půjčíš všechny ty závadný materiály a dáš mi čas, abych si to srovnal v hlavě. Moc tě miluju Klárko a chtěl bych, abys se mnou byla šťastná, ale když vím to co vím, tak si nejsem jist, že ti tvá přání dokážu vyplnit. Ale chci to zkusit. Kvůli tobě a dost možná i kvůli sobě. Jsme domluveni?“ „Tak dobře čumáčku. Až se rozhodneš a ujasníš si všechno v hlavince, tak to poznám viď?“ „Asi ano lásko, ještě mi řekni, jak je to na veřejnosti?“ „Jak na veřejnosti?“ „No jak se k sobě takoví lidé chovají na veřejnosti?“ „Normálně, jako všichni. Zase z toho nedělej kovbojku, čumáčku. “ „Já z toho dělám kovbojku, jo? Ty seš dobrá. Ty na mě vybalíš takovýhle věci, o kterých já slyšel jenom z vyprávění a nakonec budu já ten špatnej, jo? To tedy ne. “ „Tak se nečerti, já to tak nemyslela. Myslíš, že bys mě mohl teď pomilovat zezadu? Moc bych chtěla, víš, teď to bude jiné než minule, slibuji. “ „Až tak? No proč ne, stejně mám z těch tvých materiálů úplně bolavý kuličky. “ „Tak pojď lásko, a nastříkáš mi pak do obličejíku?“ „Když hezky poprosíš… “ „Prosím, Pane“ „Tak jí vyšpul, ty nemravná služtičko, já se ti pro jistotu podívám na obě dírky. “ „Ano prosím Vás Pane!“ Tak to bylo skutečně něco jiného. Házela sebou a divoce přirážela. Křičela cosi nesrozumitelného a její orgasmus byl opravdu vyvrcholením. Řvala jako tur a když pak nastavila svůj ksichtík mému semenu, byla celá rudá a třásla se po celém těle. Byla zcela nepříčetná. „Uklidni se Klárko, to to bylo tak silné?“ „Ano Pane, velmi silné, děkuji Vám. Co si budete přát teď?“ „Pokud mě paměť neklame, já si zatím nic nepřál, ale už je pozdě, půjdeme spát. Zítra musím brzo vstávat a nerad bych vypadal jako vyvoraná myš. “ „Vy mě opustíte, Pane?“ „Vždyť víš, že mám ještě práci. Říkal jsem ti to přece předevčírem, ale ty jsi mě jako obvykle moc neposlouchala, viď?“ „Promiňte Pane“ „Už jsem ti říkal, abys to zrušila, připadám si jako nějaký feudál. Jdeme na kutě, já půjdu zítra do práce a v neděli za tebou zase přijdu. “ „A kdy se dozvím jak si se rozhodl?“ „To poznáš až přijdu, to se neboj. A teď už dobrou noc, lásko moje. Půjdeš si lehnout ke mně?“ „Ráda, ale milovat se už nechci, nic by mě to neříkalo, když už si nehrajeme. V kolik vstáváš?“ „V šest. Kde to vlastně budeme spát? U tebe?“ „Ano, máš tam připravenou postýlku čumáčku, já za tebou hned přijdu. Klidně spinkej, dobrou noc. “ „Tak dobrou Klárko a v neděli ráno ahoj. “ Padl jsem jako podťatý. Co tohle znamená? Mám v sobě guláš, ve všem mám guláš a hokej. Klárka chce, abych na ní byl přísný a zlý a trestal jí za její prohřešky, mě se to příčí a přece mi ta představa nedává spát, něco nevysvětlitelného mě k tomu přitahuje. Asi se z toho zcvoknu. Zítra musím navíc dodělat práci a vůbec si nedokážu představit, jak se budu soustředit na programování, když mi ta moje ženská nasadila do hlavy takového brouka. Přichází spánek, ten milosrdný dar morfeův. Doufám, že se mi o tom všem alespoň nebude zdát… Díl druhý Ráno, to už je ráno? Jsem jako zmlácený, hrozné sny mě provázely snad celou noc. Včerejšek na mě zanechal hrozné stopy. Letmý pohled na mou milovanou Klárku mě utvrdil v tom, že se to včera opravdu stalo. Co budu dělat? Nejraději bych utekl jako malý kluk a už se nikdy neukázal. V hlavě mi hučí a vnitřní hlas říká“jsi perverzní úchyl, jseš nemocnej sadista, jsi prase a dobytek!!!! Jdi se zastřelit, nepatříš mezi normální lidi, jseš vyvrhel a spodina!!!!!“Tak to je bezva. Musím se s někým poradit. Ale komu tohle můžu říct? Komu mám říct“hele kámo, potřebuju poradit, myslím, že jsem ujetej a nevím co s tím, cítím se bídně a jsem na dně“, komu? Zkusím zavolat Pepovi, ten se vyzná, ale bude se mi určitě smát. Ale bude mě aspoň poslouchat. Jo, to udělám, hned jak dolezu do práce. No tady to zase vypadá, proč tu kurva někdo neuklidí, takovej binec. Kde je ten podělanej telefon? Aha, tady, tak se ozvi, Pepíčku… „Haló?!“ „To jsi ty, Pepo? Tady Oskar… “ „Ježíš Osky, co chceš? Víš kolik je hodin?“ „Vím, hele Josef, máš dneska chvíli čas? Nutně bych potřeboval s něčím helfnout. “ „Co? Ty se stěhuješ?“ „Ale ne, potřebuju s něčím poradit a ty jsi asi jedinej, kdo to svede. “ „Jdi do háje, vole. Tak povídej. “ „Mohl by ses stavit u mě v práci? Po telefonu to nejde. “ „V čem zase lítáš, idiote?“ „Ale mám problém s Klárou. “ „To je ta co sní teď chodíš? Tys jí stačil už zbouchnout, blbče?!“ „Ale hovno, prostě s ní mám problém. Přijedeš?“ „A no jó, už jedu. Máš tam něco k pití?“ „Je tu trochu ferneta… “ „Stačí, za půl hoďky jsem tam. Zatím čau“ „Čau a díky“Tak to bychom měli. Jsem zvědav, co na to Pepíček. To zase bude keců. „Ahoj Osky, tak to vybal, co se děje s tou tvojí křepelkou?!“ „Čau Pepo, sedni a poslouchej, a ne že se budeš smát. “ „Když to bude k smíchu, proč bych se nesmál, navíc cizí neštěstí potěší. “ „Díky, troubo, tak poslouchej… “ „Ty Osky, jestli tomu dobře rozumím, tobě ze všeho nejvíc vadí, že tě vzrušují takové věci. Kdyby si se srovnal s tímhle, tak by ti to vlastně ani nevadilo. Je to tak?“ „To je na tom to nejděsnější, dokážu si docela dobře představit sám sebe v týhle roli. “ „Fajn Osky, tak to si to budeš muset prostě přiznat. Vůbec nejsi jedinej, kdo je takhle orientovanej, takových lidí je spousta. A abys věděl, že nekecám, pojď se mnou dneska večer na jeden mejdan. Tam uvidíš takových lidí haldu a seznámím tě s Lilith. Ta už tě přesvědčí o tom, že mám pravdu. “ „Ty v tom jedeš taky Pepo? A kdo je Lilith?“ „O to se zatím nestarej. V půl sedmý buď pod vocasem, já si tě tam vyzvednu. Stihneš to?“ „Jo v pohodě, tak v půl pod vocasem. “ „No já už půjdu, musím ještě něco zařídit. Měj se a večer čau. “ „Čau a díky. “ „Ještě neděkuj, to můžeš až večer… “ Hu, další rána. Celej se třesu při pomyšlení na večer. Co se tam bude dít? To budu určitě za vola. Lilith, to jsem zvědav, to bude určitě nějaká mrcha. Jdu pracovat, musím to v pondělí odevzdat… Tak, poslední zkouška, jo chodí to, tak to bychom měli. Kolik je hodin? Fuj, pět, akorát se dát trochu do pořádku a vyrazit na to mejdlo. Třesu se jako prvnička… Mám pocit, že jsem si nasral do bot. No nic, jdu se trochu zcivilizovat a pak hrdinně na sraz s Pepou. „Nazdar Oskare, tak jedeme. Si připravenej?“ „Ne, třesu se strachy a nervozní jsem jako saně v létě. “ „To chce klid, uvidíš, že se ti tam nakonec bude líbit. “ „Pojedeme daleko?“ „Ne, jenom kousek za Prahu. Než tam dojedem, měl bys vědět, že Lilith oslovují všichni madam, opakuji všichni. Tak ne abys mi udělal ostudu. “ „Co kdyby si mi nastínil, co mě tam čeká?“ „Dobře, jak chceš. Seznámím tě s madam Lilith a ona ti ukáže všechno, co tě zajímá. Původně ti to chtěla předvést přímo na tobě, ale ukecal jsem jí, že ti to předvede na jedne ze svých otrokyň. Buď rád, dostal bys pěkně do těla. Budeš se dívat a uděláš, co bude po tobě žádat. Když se budeš chtít na něco zeptat, tak až potom, slíbila, že si s tebou promluví, až skončí s ukázkou výchovy otrokyně. Ne že jí do toho budeš kecat! Špatně bys dopadl. Drž hubu a krok. Jasný?“ „Jo, snad jo. A co potom?“ „Jak potom?“ „No po té lekci u Lilith?“ „No to už budeš vědět, na čem seš, tak se podle toho zařídíš. Když tak tě odvezu domů, nebo můžeš zůstat, jak budeš chtít. “ „To jsem zvědav. “ To nemůžu přežít. Vypadá to, že mě Pepa veze na sraz nějakých uchylů a nějaká Lilith si tam ze mě udělá rohožku. Proč já idiot nedržel hubu. Ani závěť jsem nestačil sepsat. Kde to proboha jsme? Ani jsem si nevšiml, že jsme sjeli z dálnice. A už jsme tady, sbohem, živote, měl jsem tě rád… „Tak vystupovat, šup, jedeme tak akorát a Lilith není zvyklá čekat. „“To tedy nejsem, Pepánku, to máš pravdu. Přivezl jsi toho bažanta?““Ano madam, je tu se mnou““Tak se ukaž, neschovávej se, holobrádku!“ Co to je? Bože to je mašina. Ta ženská má snad dva metry a na ty kožený šaty spotřebovaly nejmíň dvě krávy. Teď jsem se fakt málem posral. V ruce má, co to je?! To je bič! Tak se vzmuž hochu jdeš do akce. „Dobrý večer, madam“ „Lilith, to je Oskar, Oskare, to je madam Lilith“ „Velmi mě těší, madam. “ „Mě moc ne, holobrádku, chtěla jsem si dneska pohrát s tebou, ale Pepánek mě umluvil, tak se budeš jenom dívat. Vysvětlil ti Pepánek pravidla?“ „Ano madam, vysvětlil. “ „Dobře, za pět minut přijď za mnou do sklepa. Pepánek tě doprovodí. “ „Ano madam. “ Obrátila se a odkráčela. Ani sem si nevšim, že má s sebou psa. Počkat, to není pes, to je člověk!!! Maminko, kam jsem se to dostal??? Pepánek si pohvizduje, zřejmě je tu jako doma. To je hrůznej barák. Neříkala Lilith, že máme jít do sklepa? Tohle vypadá spíš jako metro. Taková hloubka. Konečně jsme dole. Pepa otevřel těžké dveře a vstoupili jsme do jakési předsíně. „Sundej si tu bundu a jdi těmahle dveřma. Až skončíte, zase si tě tu vyzvednu. Tak zlom vaz. “ Tak vojáčku, jdeš do boje. Vzal jsem za kliku a vstoupil. To co jsem uviděl mě tak rozhodilo, že se mi málem kousla pumpa. Místnost o rozměrech menšího náměstí, v jednom koutě krb, po stěnách visí řetězy a roztodivné předměty o jejichž účelu nemám nejmenší tušení. V držácích na stěnách hoří pochodně. A na co jsou ty kříže a divný lavice? Vzhledem k tomu, že na nich jsou řemeny, není o jejich účelu pochyb. Jé a támhle je gynekologický křeslo. V tom rohu to vypadá jako u Mengeleho v ordinaci. Hele, a u stropu visí nějaké hrazdy, že by cirkus? No, to asi ne. Kde je Lilith? Už jde. Na vodítku si vede dost divně vyšňořenou holku. Vypadá jako tažnej pes odpojenej od saní. Samej koženej řemen. Na puse má náhubek a kolem krku obojek s ostny. „Tak si někam sedni, holobrádku, a dívej se. Tahle nechutná čubka je v průseru a teď jí potrestám. Opovaž se mi do toho kecat, nebo skončíš jako vona. Možná s tím budu potřebovat pomoc, tak když řeknu, tak přiskočíš a uděláš bez keců, co ti řeknu. Jasný?“ „Ano madam Lilith, jasné“ „Tak začneme. Vstaň čubko!“ „Ano madam. “ „Teď řekni pěkně nahlas, co jsi dneska provedla. “ „Tak prosím! Člověk vytáhne na chvíli paty z baráku a hned takovej bordel!!!!!! Šukat s tím kreténem to jo, ale starat se o domácnost, to ti nevoní, co čubko? Pověz pravdu!“ „Ano madam, máte pravdu madam. “ „Cože? Tak tobě se nechce uklízet? Proč myslíš že jsem tě vytáhla z těch sraček na ulici? Aby ses mi tu flákala? Tak to ne. Ale to není všechno, že ne? Přiznej se!!!“ „Už o ničem jiiném nevím madam. “ „Tak ty nevíš? Já ti ukážu“ Lilith vzala z poličky na stěně rákosku a začala tu průšvihářku mlátit. Rozdávala rány hlava nehlava a čubičce začala naskakovat krvavá jelita. Moc dlouho to nevydržela a začala prosit. „Dost, prosím madam, už si vzpomínám, omlouvám se, ke všemu se přiznám. “ „To je dost, tak mluv!!“ „Když jsem ráno utírala prach, shodila jsem Vaší oblíbenou vázu po babičce a rozbila jí. Je mi to moc líto madam. Prosím vás o potrestání, madam, vím že si ho zasloužím. “ „To ti Véna písk, že si ho zasloužíš! Ty krávo, taková vzácnost a ty z ní naděláš hromadu střepů!!!! To máš za dnešek opravdu impozantní skóre, čubko. No však si to vypiješ!!“ Madam odvedla nebohou fenku ke kříži. Připoutala jí za nohy a za ruce. Další řemen upevnila kolem pasu. Do úst jí vložila roubík a svlékla jí kožené kalhotky. Na stydké pysky jí přicvakla klipsny s řetízky a na ně pověsila pár deka olova. Fenka se začala poškubávat, ale pouta jí to moc neumožnila. Pak madam vzala další pár klipsů a umístila je nebohé čubičce na bradavky. Otrokyně se pokoušela vykřiknout, ale roubík jí to neumožnil. Vyšlo z toho jenom takové mumlání. Když madam přidala stejná závaží, jaká se již pohupovala otrokyni na pyscích, bylo patrno, že trest nabývá na razanci. „Tak děvko, to bychom měli. Holobrádku, teď pojď se mnou, chvíli tady tu čubu necháme, ať si to užije. “ „Ano madam, už jdu. “ Ježíši kriste, to je věc. V kalhotech mám těsně před výbuchem. Jsem zvědav, co přijde teď. Kam to jdeme? Aha, asi odpočinková místnost. „Tak co holobrádku, jak se ti to líbí?“ „Musím přiznat, že velmi, madam. “ „Ano? No prosím a Pepánek říkal, že s tebou nic nebude. Chtěl bys být na jejím místě?“ „Spíš na vašem, madam, ale jistý si tím zcela nejsem. “ „Tak si to zkus. Já ti tu mrchu na chvíli půjčím. Uvidíme, jak se k tomu postavíš. “ „Ale madam, já se v tom vůbec nevyznám, co když jí ublížím?“ „No a? Když jí něco uděláš, tak si tu nechám místo ní tebe, holobrádku. Dokud nebude zase použitelná. “ „Ale madam to přeci nejde… “ „Ale jde, hochu, to bys koukal co všechno jde. Tak konec řečí, tady máš bič a vysázej jí dvacet ran přes kozy. A pamatuj si, že každou ránu musí odpočítat a poděkovat za ní. Pokud to neudělá, tak jí dej o deset navíc. Pak skončíš a předáš jí mě. Chápeš to, truhlíku?“ „Ano madam, snad… “ „Konec keců, jdeme na ní. Už je tam bez dozoru příliš dlouho. “ Tak teď se teprve třesu jako osika. Mám mlátit tu chudinku, ale na druhou stranu mě to vzrušuje. Tak jak vypadá? Jako když jsme jí opustili, přivázaná a mučená závažími na bradavkách a pyscích. „Tak čubko, teď ti tady holobrádek vysází dvacet ran bičem přes kozy. Sundám ti roubík, aby ses mohla správně chovat. Tak začni chlapečku a dej tomu péči. “ „Ano madam, pokusím se. “ Vzal jsem jezdecký bičík a uhodil poprvé. Kupodivu jsem se trefil, ač se mi třásly ruce, jako kdybych měl parkinsona. Otrokyně vyjekla, odpočítala první ránu a poděkovala za ní. Cítil jsem, jako kdyby do mě něco vjelo. Zmocnil se mě zvláštní pocit, každá další rána a zběsilý křik té čubky mě rozpalovaly do běla. Při osmnácté ráně zapomněla děvenka poděkovat. Zděšeně jsem poslouchal sám sebe, co říkám. „Prosím? Neslyšel jsem? Nezapomněla si na něco?“ „Pardon, děkuji, Pane““Pozdě, dostaneš ještě deset ran navíc. “ „Ne prosím, Pane. “ „Nediskutuj, máš smůlu. “ Hezky jsem jí to řekl, kde se to ve mně bere? Vlastně mě to už ani neděsí. Myslím, že mi prasknou koule. Dal jsem čubce poslední ránu. Naštěstí jsem jí snad tak moc nezřídil, má sice úplně modrý kozy, ale kůže nikde nepraskla. „No vidíš, holobrádku, máš talent. A taky kliku, žes jí ty kozy nerozmlátil. S chutí bych si tě tu nechala. Teď jí odvaž z kříže, sundej jí ta závaží a přicvakni jí klepetama k topení, zatím jí to stačí. Až skončím s tebou, tak si to s ní ještě vyřídím. Teď pojď zase se mnou. “ „Jo, už jdu madam. “ Odvázal jsem fenku z kříže a udělal co madam řekla, což bylo také velmi vzrušující. To jsem zvědav, o čem se mnou chce ještě mluvit. „Tak holobrádku, teď pěkně vysyp, jaký to bylo. “ „Velmi pěkné madam, jenom jsem teď jaksi abych tak řekl v jistém napětí… “ „To vidím, ale to mě nezajímá. Tak tobě se to líbilo. Hm. Pepánek říkal, že máš problém s nějakou holkou, pověz mi o tom víc. “ „No vlastně je to tak, že chodím s dívkou, která chce být mojí otrokyní. No a já vůbec nevěděl o co jde a taky jsem si původně myslel, že mi to nic neříká. Teď vidím, že jsem se mýlil. “ „Tak moment hochu, vychovávat otrokyni není jen otázka trestání. Musíš dbát na to, aby z toho taky ona měla ten správný požitek. Taky musíš vědět, kam až můžeš zajít. O tom se musíš se svou otrokyní domluvit, zvlášť když s ní chceš žít v trvalejším svazku. “ „Ano, já vím, ale mohl bych se na něco zeptat?“ „Ptej se. “ „Co vy cítíte ke své otrokyni? Mám pocit, že jí nenávidíte. “ „Ty blboune, jak nenávidím? Víš odkud jsem jí vytáhla? Fetovala, věčně byla naklepaná jako datel. Šlapala chodník a spala po parcích. U mě má pravda těžkou vojnu, ale starám se o ní. Už rok nefetuje, mluví slušně, umí se chovat ve společnosti a i vzdělání se jí nějakého dostalo. A za práci u mě jí platím. Dávám jí to na knížku. Až bude vycvičená, tak jí pustím do světa. Samozřejmě pod dohledem nějakého zkušeného Pána. Ale bude na ní, jestli ho bude mít jako partnera, nebo jen jako dozor. Dokud ale nebude zaopatřená, mnou pověřená osoba na ní bude pravidelně dohlížet. Víš ty vůbec, kolik už holek jsem takhle vychovala?!“ „To opravdu netuším, madam. “ „Tahle bude šestnáctá, holobrádku. “ „To je obdivuhodné, madam. Myslím, že budu moci být své Kláře dobrým Pánem. Miluji jí a už vím, že jí budu schopen poskytnout to po čem touží. “ „Jo snad jo, holobrádku. A teď už vypadni, máme ještě s tou čubkou nějaké vyřizování. “ „Nashledanou a děkuji, madam. “ „Za málo, a nedělej si iluze, kdyby nebylo Pepánka, tak seš druhej. Jemu poděkuj. “ „Dobrá, tak ještě jednou nashledanou““Radši sbohem, mě baví vychovávat i holobrádky, tak se rychle ztrať, ať si tě tu opravdu nenechám. “ Vyšel jsem po posledních slovech madam Lilith velice rychle na hlavní chodbu onoho sklepa. Pepa právě přichází… „Tak co, Osky, jak je?“ „Ty vole, Josef, to byla síla, jsem v tom až po uši. Teď už vím, proč se mi vždycky líbily ve filmech svázaný zajatkyně a mučený čarodějnice. “ „Cha, cha, ty seš dobrej, ty si fakt netušil, že se ti líbí tohle?“ „Ne, ale teď už to vím. Musím zajít někam na panáka. Nějak je toho na mě moc. “ „Tak pojď hodím tě do města, někam si sedneme. “ „Fajn, tak jo a Pepo, díky moc, Lilith říkala, že mám poděkovat hlavně tobě. Ona je ti nějak zavázaná?“ „Jo, ale do toho se raději nepleť. A už pojď, než nás bude chtít někdo mučit. Dneska se tu pohybují přítelkyně madam Lilith a usilovně hledají nějakou oběť. Tak padáme. „