Zvědavost zvítězila nad opatrností. Tolik jsem toužil poznat nové stavy mého těla i duše, že jsem se pevně rozhodl vyzkoušet novou metodu, o které jsem měl možnost se dočíst v několika časopisech. Nechtěl jsem se však zúčastnit nějakých oficiálních kurzů, toužil jsem po neformálním zážitku. Štěstí mi přálo. Brzy jsem v jedněch novinách objevil krátký inzerát: Zájemci o holotropní dýchání, máte jedinečnou příležitost se s ním blíže seznámit.
Telefon, adresa. Samozřejmě jsem tam ihned zavolal a výsledkem mého telefonátu bylo, že jsem si ihned domluvil návštěvu. Měl jsem se dostavit odpoledne ve tři hodiny někam na Lhotku. Těsně před třetí hodinou už jsem se blížil k určenému místu. Venkovní dveře od domu byly zamčené, proto jsem musel zvonit na zvonky venku. V rozrušení jsem zapomněl jméno člověka, ke kterému jsem šel, proto jsem stiskl zvonek se jménem, které mi bylo nejvíc povědomé. Chvíli se nic nedělo, potom jsem zaslechl výtah a skleněnými dveřmi jsem viděl ženu, která mi šla otevřít. Byla to hezká mladá blondýnka. Byla mi nějak povědomá – jako bych ji už někde viděl. Nemohl jsem si ale vzpomenout, tak jsem toho nechal. Její postavu halila černá lesklá pláštěnka, jinak už nebylo moc vidět. Každopádně působila trochu bizarně, ale zároveň i sexy – zdá se, že lekce v holotropním dýchání bude víc než příjemná. Blondýnka odemkla dveře a zkoumavě si mě prohlédla od hlavy až k patě. „Co si přejete?“ vyjela na mě. „Jste objednán?“ „Samozřejmě,“ znejistěl jsem. „Volal jsem Vám přece včera dopoledne.“ „Nějak si nepamatuju,“ odtušila žena. „Ale dneska už nikoho nemám,“ znovu si mě prohlédla. „No tak pojďte dál.“ Vyjeli jsme výtahem do druhého patra a vešli do jejího bytu. Ovanula mě zvláštní atmosféra, hned jsem si také všiml, že na věšáku visí policejní uniforma. Přitom jsem měl pocit, že v bytě kromě nás dvou nikdo není. Žena si odložila pláštěnku a já jsem uviděl, že je pod ní opravdu jen spoře oděna, černé kraťasy vypadaly jako nalakované a spolu s černým korzetem a síťovanými punčochami působily velmi příjemně na moje libido. Nevědět, že jsem na hodině holotropního dýchání, snad bych si myslel, že jsem v nějakém erotickém privátu. „Posaďte se,“ zavedla mě mladá žena do obýváku a ukázala na černou koženou sedací soupravu. „Můžete si vybrat, kde se budete cítit pohodlněji. Já jsem Sandra,“ napřáhla ke mně ruku. „Dáte si něco k pití?“ „Petr,“ představil jsem se. „K pití si zatím – tedy – asi nic nedám,“ zakoktal jsem se. Dotek Sandřiny ruky na mě působil jako paralyzující výboj. Posadil jsem se a Sandra si sedla proti mě. „Snad bychom si měli nejdříve trochu popovídat, než se pustíme do akce,“ navrhla. „Máte nějaké konkrétní představy?“ „Víte, já se v holotropním dýchání moc nevyznám,“ přiznal jsem se. „Snad kdybyste mi o tom řekla něco víc Vy?“ „Cože?“ trhla sebou Sandra a vyvalila udiveně oči. Potom se usmála. „Holotropní dýchání, říkáte?“ zeptala se mě. „Tak vy jste přišel kvůli holotropnímu dýchání?“ „No samozřejmě,“ nechápal jsem její reakci. „Vždyť jsem přece včera volal…“ „Jistě, jistě,“ nenechala mě Sandra domluvit. Znovu si mě důkladně prohlédla a opět se usmála. „Princip spočívá v hlubokém dýchání se zavázanýma očima, ale to nemá cenu vysvětlovat, to se musí prostě zkusit. Chcete?“ „Proto jsem tady.“ „Dobrá, tak chvíli počkejte.“ Sandra na malou chvíli někam odešla a když se vrátila, držela v ruce velký hedvábný šátek. Přistoupila ke mně zezadu. „Zavážu Vám teď oči, však víte, že to k tomu patří,“ přehodila mi šátek přes hlavu. Nic jsem nenamítal, tak mi ho utáhla pevně kolem očí. Náhle jsem nic neviděl, byl to zvláštní pocit. Sandra mě uchopila za ruku a naznačila mi, že mám vstát. „Musíte se převléci do něčeho pohodlnějšího,“ prohlásila. „Ty džíny Vás musí škrtit. Svlékněte se. Nebudete se stydět?“ „N-ne, nebudu,“ lhal jsem. „Ale slipy si nechám, ano?“ „Jistě, „slyšel jsem Sandru, jak se směje. Rychle jsem ze sebe shodil svůj oděv. „Vezměte si tohle,“ podala mi Sandra něco jemného a příjemně chladivého, na pohmat to byl silon. Chápal jsem, že všechny tyhle zvláštní psychotropní metody vyžadují i příslušný oděv. Natáhl jsem si tu věc přes hlavu, aspoň jsem se necítil tak obnažený. „A teď pojďte do muč… do kabinetu, kde provádíme seance,“ vedla mě Sandra za ruku někam do jiné místnosti. Byl jsem celý rozrušený napětím z očekávání toho, co se bude dál dít. „Lehněte si tady,“ položila mě Sandra na jakési lůžko. „Uvolněte se. Ruce natáhněte hezky za hlavu, aby se Vám rozšířil hrudník – ano, tak je to správně.“ Nahmatal jsem trubkovou konstrukci čela postele a protože moje ruce byly moc dlouhé, prostrčil jsem je. Náhle jsem ucítil, jak mi na zápěstích zaklaply kovová pouta. „Co je, co se děje?“ chtěl jsem vyskočit, ale pouta jen hlasitě třeskla do jedné z trubek. Nic jsem neviděl a zmocnila se mě panika. „Lež klidně a nevyváděj,“ položila mi Sandra ruku na hrudník a lehce mě pohladila. Poslechl jsem a uklidnil se, srdce mi však stále bušilo jako zvon. Dostal jsem strach. „Spletl sis trochu zvonky, chlapče,“ šeptala mi Sandra do ucha a já jsem měl pocit, že se jí hlas trochu chvěje vzrušením. „Tady seš na návštěvě u Dominy, jestli víš, co to je.“ Věděl jsem. Musím se přiznat, že jsem trochu masochista, aspoň ve svých představách. Zatím jsem si ale vždycky vystačil s prohlížením časopisů či sledováním videokazet, nikdy bych se neodvážil něco podobného zkusit na vlastní kůži. Teď mi ovšem bylo jasné, proč mi jméno na zvonku bylo tak povědomé – Sandra patřila mezi nejznámější Dominy a objevovala se i na stránkách různých časopisů. Kdysi dávno, u jednoho seriálu v novinách, který psala, bylo uvedeno i její příjmení, jenže kdo si na to má po těch letech vzpomenout! Navíc na fotografiích, které byly uveřejněny, měla paruku. Pro mě, kterého rozlišovací schopnosti toho, co se týká žen, jsou velmi minimální, bylo nemožné ji poznat, když mi přišla otevřít. „Já vím, kdo jste,“ řekl jsem tiše. „Vy jste byla v časopise.“ „Ale, tak ty mě znáš?“ podivila se Sandra. „A to jsi mě nepoznal dřív?“ „Prosím, pusťte mě,“ zaprosil jsem. „Omlouvám se za svůj omyl. Hned vypadnu, určitě. A nějak Vám vynahradím, že jsem Vás obtěžoval.“ Snad by mi to i prošlo, jenže mě zradilo něco, co jsem nemohl ovládnout, ať jsem se snažil sebevíc. Postavil se mi můj ocas a přestože jsem měl na sobě slipy, Sandra si toho všimla. Jemně o něj zavadila rukou. „Vždyť to nemyslíš vážně,“ posmívala se mi. „Ukaž!“ stáhla mi najednou slipy až ke kolenům. Krev se mi nahrnula do tváří. „Máš štěstí, že se zrovna nudím a že nemám co dělat,“ zase jsem uslyšel, že jí hlasem vibruje vzrušení. „Trochu si s tebou pohraju!“ „Ale – „Něco zasvištělo vzduchem a já jsem ucítil na břiše palčivou bolest. „Drž hubu!“ osopila se na mě Sandra. „Budeš mluvit, jen když ti to dovolím!“ Tak jsem teda držel hubu. Sandra mi na krk připevnila kožený obojek a řetězem mě za něj přivázala k čelu postele. Potom odemkla pouta na mých zápěstích. Využil jsem toho a pokusil se o chabou obranu, ale řetěz a obojek na krku mi dostatečně bránily v pohybu, tak jsem to po prudší domluvě (asi to byl bič) vzdal, poslušně se otočil na břicho a ruce složil za záda. Okamžitě se mi kolem zápěstí pevně ovinuly smyčky silného provazu, nejspíš prádelní šňůry. Sandra uvolnila řetěz, připoutávající mě k posteli. „Vstaň!“ nařídila mi a mně nezbylo nic jiného, než poslechnout. Neohrabaně jsem se postavil. Moje slipy se svezly na zem. „Tohle ti bude slušet líp,“ natahovala mi Sandra jiné kalhotky, ale nechala mi je také v půli stehen. „Běda, jestli ti spadnou, dostaneš takovej vejřez, jakej si ještě nezažil,“ hrozila mi. Roztáhl jsem nohy, které se mi trochu chvěly, abych je svými stehny udržel. Ale brzy jsem pocítil obrovskou touhu je srazit zase k sobě, to když se Sandra neurvale zmocnila mého pohlaví a začala jednotlivé jeho části omotávat závity tenké šňůrky. Dalo se to ale vydržet spíš, než výprask, musím přiznat, že to bolelo spíš příjemně. Několik rychlých pohybů a já jsem měl najednou svá zápěstí přivázaná k pohlaví šňůrou, která se mi zařezávala mezi půlky. Stačil sebemenší pohyb rukama, aby mezi mýma nohama vystřelila prudká bolest, spojená navíc se sexuálním drážděním. „Tak se kolem sebe rozhlídni, fešáku,“ sejmula Sandra šátek z mých očí. Viděl jsem, že stojím v malé místnosti, zařízené jako mučírna. Pod oknem, které bylo zastřeno červeným neprůsvitným závěsem, byla postel, na které jsem stravil předchozí okamžiky, široké kožené řemeny připevněné k pelestím dávaly tušit, že sloužila i jako trestné lůžko. Ze stropu visela kladka a vzadu u stěny stál masivní kříž. Police přetékaly nejruznějšími pomůckami, o kterých jsem se neodvažoval pomyslet, k čemu asi slouží. Obrovskou sbírku bičů, důtek a rákosek ani nekomentuji. Já sám jsem měl na sobé bílé silonové kombiné a kalhotky na mých stehnech byly ze stejného materiálu. Sandra mě přistrčila ke kříži a donutila mě vylézt na nízkou stoličku, která stála před ním. Všiml jsem si několika kovových ok a háků v obou postranních ramenech kříže i v horním rameni a patě. Musel jsem se otočit zády ke kříži. Sandra si potom se šňůtou v ruce vylezla ke mně (dotýkala se mě přitom svým tělem a mě se novou prudkostí nalila krev do penisu) a zatímco jsem se vydražďoval pohledem na její nádherná ňadra, zadrhla mi kolem loktů smyčku, jejíž volný konec připevnila k jednomu oku v horním rameni kříže. Potom k mé velké lítosti sestoupila dolů a zálibně si prohlížela své dílo. „Ještě něco, abys nerušil sousedy, až začne zábava,“ vzpomněla si a pro něco odběhla. To něco byly její použité kalhotky, které vybrala z koše se špinavým prádlem v koupelně. Z jedné police ještě přibrala kožený roubík s dřevěnou kuličkou uprostřed. „To jsou moje špinavé kalhotky,“ oznamovala mi zbytečně a strkala mi je pod nos. „No, líbí se ti? Tak je polib!“ Líbal jsem její kalhotky, které mi naschvál nastrkovala středem. Abych se přiznal, pach jejího pohlaví mi vůbec nebyl proti mysli, naopak, nesmírně mě vzrušoval, když jsem zavřel oči, mohl jsem si představovat, že ji líbám mezi stehna. Ani lehký nádech příměsi moče mi nevadil. Silně mi zacukalo v kořeni mého údu. Zasnil jsem se a než jsem se vzpamatoval, měl jsem její kalhotky v ústech a do krku mi je zatlačovala količka roubíku. Druhé kalhotky mi Sandra pověsila na hlavu tak, abych jejich střed měl přímo pod nosem. „Když se ti tak líbí jejich vůně,“ všimla si Sandra, jak mi cuká v klacku, „máš ji mít.“ Znovu poodstoupila a do ruky vzala důtky. „Dolů!“ velela. Chvíli jsem nechápal. „Dolů ze stoličky!“ upřesnila Sandra. Chtěl jsem vyhovět jejímu přání, ale smyčka šňůry kolem mých loktů se mi okamžitě bolestivě zařízla do masa. „Nejde to,“ chtěl jsem říci, ale jen jsem nesrozumitelně zahuhlal. „Neumíš poslouchat?“ švihla mě Sandra důtkami. „Slez – dolů – z té – stoličky!“ doprovázela každé slovo novým úderem. Bolest z výprasku mi za malou chvíli připadala horší než zaříznutý provaz, tak jsem poslechl. Smyčka šňůry mi okamžitě stáhla lokty skoro až k sobě, mezi nohama jsem pocítil prudkou bolest, jak se napjal provaz, přitahující moje zápěstí k pohlaví. Pokoušel jsem se vylézt rychle zpět na stoličku, ale Sandra ji odkopla stranou. Zaplavil mě všepronikající pocit naprosté bezmoci. Stál jsem na špičkách, abych si trochu ulevil, ale Sandra mě donutila roztáhnout nohy a na moje kotníky připevnila rozporku, kterou navíc ještě přivázala k oku v patě kříže. Neměl jsem daleko k tomu, abych začal neovladatelně stříkat, ale bál jsem se, že po případném orgasmu pro mě bude bolest, kterou jsem schopen vydržet jen díky mému sexuálnímu vzrušení (díky Bohu za moje mírné masochistické zaměření!) nesnesitelná. Sandra mě začala bičovat přes břicho, boky a stehna. Pravda, nedávala do úderů plnou sílu, ale když se jí občas podařilo trefit můj vztyčený úd či varlata, myslel jsem, že se zblázním. Po chvíli ji to omrzelo. Roztrhla kombiné, které jsem měl na sobě, a na moje obnažené bradavky připevnila svorky se silnou pružinou. Bolelo to, ale dalo se to zvládnout. Horší mělo teprve přijít: Sandra se bavila tím, že se snažila údery jezdeckého bičíku svorky srazit. Když se jí to povedlo, znovu mi je nasadila a celá zábava mohla pokračovat. Po nějaké době jsem měl bradavky tak rozbolavělé, že jsem se jen v duchu modlil, aby přestala. Dokonce i moje vzrušení trochu opadlo. Sandra si toho všimla a přestala mě mučit. „Do deseti minut se uděláš!“ nařídila mi. „Jak, to je tvoje věc. Nesplníš-li můj rozkaz, dostaneš rákoskou přes chodidla, a to si piš, že tě nebudu šetřit!“ Odešla a nechala mě samotného. To, čemu jsem se ještě před několika okamžiky bránil, najednou ne a ne přijít. Jestli to bylo způsobeno vědomím, že musím, nebo surovým zaškrcením mého údu, dostal jsem se jenom na samou hranici orgasmu a dál to nešlo. Zoufale jsem se mlel v poutech, ale osvobodit se bylo absolutně nemožné. Při představě, co mě čeká, mi vyhrkly slzy do očí. Těch deset minut bylo snad nejdelších v mém životě. Když vrzly dveře a Sandra stála opět přede mnou, provedl jsem ještě jeden zoufalý pokus o osvobození, se stejným výsledkem, jako všechny předchozí. „Hezky se mrskáš,“ pronesla výsměšně. „No a jak jsi splnil úkol?“ Nejradši bych se v tu chvíli nacházel někde hodně daleko odsud. „Nesplnil,“ protáhla Sandra. Nemohl jsem díky roubíku nic odpovědět na svou obranu. „No tak, snad se nebojíš?“ pronesla najednou Sandra měkce a položila mi ruku na bok. Najednou s ní pohnula a už držela v prstech můj penis. Někde ho stiskla nehtem u kořene a já sebou začal opět házet jako smyslů zbavený. Jenže tentokrát jsem smyslů zbavený opravdu byl – když jsem se vzpamatoval, viděl jsem, jak si Sandra prohlíží svou ruku, postříkanou mým semenem. Strčila mi ji pod nos, zatímco druhou rukou uvolňovala můj roubík. Vyplivl jsem z úst její kalhotky. „Očisti to!“ přistrčila mi upatlanou ruku k ústům. Moc se mi nechtělo, ale protože moje vůle byla ochromena očekáváním výprasku přes chodidla, poslechl jsem. Chutnalo to trochu hořce, ale jinak to nebylo až tak špatné, už jsem jedl horší věci, třeba koprovou omáčku. Sandra mě odvázala od kříže a uvolnila všechna moje pouta, kromě těch, která svazovala moje zápěstí. Odvedla mě z mučírny zpět do obýváku, kde jsem se směl posadit. „Líbilo se ti to?“ zeptala se mě. Měl jsem strach, že když s ní nebudu souhlasit, tak si vzpomene na tu slíbenou baštonádu, proto jsem přikývl. I když – vlastně se mi to opravdu líbilo. „Výborně,“ potěšila se Sandra. „Tak kdy zase přijdeš?“ Překvapením jsem se zajíkl. Bohužel jsem měl stále ještě svázané ruce a byl jí tak vydán na milost a nemilost. Nemusím vám nikomu vykládat, jak to dopadlo. Chodím teď za paní Sandrou už dlouho pravidelně a musím přiznat, že se jí za tu dobu podařilo zcela ovládnout mé tělo i duši.