Cesta.
Z deníku dospívajícího, aneb reálná povídka o cestě mladého jinocha za krásami moravských žen. Z etických důvodů jsou vynechány jakékoliv jména.
Psal se rok 1988. Bylo mi jedenáct let a já jsem seděl na zadním sedadle našeho Wartburgu a už asi hodinu jsem se strašně nudil. Vedle mě už seděla babička, klasická šestasedmdesátiletá moravská selka, otec řídil auto, maminka seděla vedle na sedadle spolujezdce.
Ráno jsme vyrazili z kempu jen ve třech a cestou domů na Moravu jsme ji naložili v lázních po jejím čtyřtýdenním rehabilitačním pobytu. Tato zastávka nezměnila nic na tom, že jsem se nudil předtím i po této zastávce. Vše znásobené tím, že pytlík céček, který mi babička koupila, skončil zabalen v kufru auta a já k němu neměl přístup. Nuda, nuda a nuda. Nic nenaznačovalo to, že následně prožiju nejzajímavější den v životě. Nicméně zastávka v restauraci, pití a dlouhá cesta bez zastávek vedla k odpočívadlu na dálnici. V té době jsem neměl nejmenší tušení o sexualitě své ani okolní. Na děvčata jsem se díval sice se zájmem, ale dík striktní výchově, absenci erotiky v médiích a TV mě spíše zajímal jejich obličej, než abych zkoumal anatomické rozdíly a krásy. Vyběhl jsem z auta směrem k lesu. Jakožto zcela neznalý klučina jsem se vyčůral do příkopu a seběhl ze svahu k lesu a jal se hledat hmyz a brouky pod kameny (můj koníček). Brouky, jsem žádné nenašel, v okolí se vyskytovalo spíše množství podpapírových nášlapných min. Štěstí mi přálo a já nalezl alespoň stokorunu! Směrem od auta se ozvalo zavolání, že se za chvíli odjíždí a ..“ať už jdu zpět!“. Vyrazil jsem do svahu směrem k bezovému keři, který jsem chtěl ještě prohlédnout. Zpoza keře jsem již viděl střechu auta a babičku jak směřuje ke mně. Napadlo mě se jí schovat. Babička se přiblížila na několik kroků a já čekal za keřem. Velmi mě překvapilo to, že babička nevolala. Sestoupila asi dva kroky ze svahu, otočila se ke mně zády, vykasala si své sukně až k pasu, stáhla kalhotky, předklonila se, vystrčila svůj zadek, roztáhla si půlky a začala silným proudem a dlouze močit. Nebyl jsem schopen slova a ani pohybu. Stál jsem asi čtyři kroky na svahu pod babičkou a zpoza keře pozoroval to, co jsem nikdy neviděl. Babička se po chvíli narovnala z předklonu, natáhla si spoďáry, upravila sukně a odcházela k autu. Já chvilku počkal a vyběhl za ní. Nebyl jsem schopen slov, celý jsem se po tomto zážitku třásl. Matka si toho všimla a ptala se, co mi je? Nebyl jsem schopen slova, ale v ruce žmoulaná nalezená stokoruna ji utvrdila o tom, že jsem jen překvapený z tohoto cenného nálezu, za který se potom dotankovala nádrž. Další cestu jsem už nevnímal a jen si přehrával to, co jsem viděl.
První prohlídka statku.
Po poledni jsme přijeli domů. Vybalení auta, babiččiných věcí a podobné úkony mě odvedly od mrákotného stavu z prožitého a já na to zapomněl. Ve čtyři hodiny přišel kamarád s tím, že jedou s rodiči vedle do vsi na statek a jestli nechci jet s nimi na prázdniny. Vzhledem k tomu, že mě rodiče měli za předchozí týden na dovolené plné zuby, souhlasili, matka jen přebalila do batohu nějaké čisté věci, boty, spacák, deky a já, tentokrát ve Škodovce 105 vyrazil s kámošem a jeho rodiči na jejich statek. Čtvrthodinová jízda nebyl nijak dlouhá a k večeru už stál v zahradě za stodolou náš stan. Oba jsme samozřejmě vyrazili na průzkum. Stará zákoutí, rezavé zemědělské nářadí zarostlé v keřích, starý Zetor a nakladač nám poskytovali velmi mnoho prostoru ke hrám. Ani jsem si nevšiml, kdy přišla sousedovic Růžena. Byla o dva roky starší jak my dva. Přesto že to byla holka a měla sukni, si s námi hrála na vojáky, objevitele a indiány. Pomalu se začalo smrákat, kamarád odběhl na dvorek nanosit králíkům trávu a já dál převracel kameny a hledal hmyz. Růža seděla opodál a trhala si kvítí a vzájemně jsme si nevěnovali pozornost. Po chvíli vstala, a že nepozdě a že už jde domů. Jen se vyčůrá a jde. Já klečíc na kolenou dva kroky před ní jsem neříkal nic. Růža aniž by mě věnovala pozornost, vykasala sukni, stáhla bílé kalhotky, dřepla si, roztáhla kolena od sebe a čůrala. Za několik vtetřin si mě všimla a jen se navrčeně ozvala, ať se nedívám. Nevěnoval jsem tomu pozornost, a v klidu se díval. Detailům jsem nerozuměl, jen mě zaujalo velké množství chlupů, které má mezi nohama. Růže jsem vstala, natáhla kalhotky, zakroutila mým směrem hlavou, prohodila „Ahoj!“ a odešla. V té chvíli přišel kamarád, zavolal mě k nim k večeři, omyly jsme se a šli spát do stanu. Poprvé v životě jsem cítil divné tlaky v podbřišku a po chvíli bolest v pytlíku.
První noc.
V noci, bez hodinek, které jsem přirozeně v té době nepotřeboval, jsem se probudil a šel se vyčůrat. Při čůrání mě stále bolel pytlík, i když ne tak intenzivně jako před spaním. Nicméně to nebolelo tak, jak koleno, které jsem si před třemi týdny odřel a narazil při pádu ze stromu. Po chvilce jsem se uklidnil a začal čůrat. Zaklonil jsem hlavu, hvězdy krásně svítily, čerstvý vzduch ostře voněl počůranými kopřivami. Chystal jsem se jít do stanu, ale zaujalo mě, že se na dvoře jejich domu, u chlívku a ve stodole se svítilo. Mezi deskami starého dřevěného plotu jsem slabě viděl světla žárovek obrostlých pavučinami. Sice naboso, ale o to opatrněji jsem obešel stodolu a snažil se pozorovat co se děje. Bohužel kamarádovi rodiče jen vykládali ze zadních sedadel auta a vozíku připnutého za škodovkou nějaké pytle a nosili je do stodoly. V jejím roku skládala pytle jejich babička. Kámošův otec vezl na kolečku poslední pytel, za ním vezl druhý jejich děda a paní domu zametala dvorek. Mému oku, které tento den vidělo dvě ženy močit, neušlo to, že kámošova maminka měla jen krátkou šatovku, a vždy když se sehnula k lopatce a smetí na zemi jí vykoukly bíle pruhované kalhotky. K poslední lopatce smetí si vzala malý smetáček, dřepla si a s koleny od sebe zametla a odešla. Výhled jsem měl krásný, nicméně velmi krátký. Po návratu do stanu jsem zaspával těžko, pytlík velmi bolel. Přemýšlel jsem, co jsem vlastně viděl a stále dokola si přehrával dnešek. Ženy mě začaly zajímat.
Bloumání druhého dne.
Ráno jsme šli normálně na snídani, umýt si zuby a pomáhat. Na vsi je stále co dělat. Poklízení králíků není těžké, nicméně pokud je jich šedesát, je to zdlouhavé. Navíc vyhovovala mé zvídavé povaze. Seno se muselo sundat z půdy, řepa se musela dovézt ze sklepa, obilí ze stodoly. To mě dávalo dostatek prostoru zapomnět na včerejší den a děvčata. Šlo nám to od ruky. Zhruba po hodině jsme už měli asi polovinu havěti poklizenu. Protože mimo králíků, nám dík souhře s kámošem přibyly rozkazem jeho rodičů i housata, slepice a kachny! V té době se za plotem objevila Růžena. Měla stejné šaty jako včera, přední díl šatů měla v ruce a v klíně měla nasypané zrní. Čisté bílé kalhotky jí svítily na dálku. Prošla kolem a poklízela slepice. Kamarád jí nevěnoval pozornost, já už ano. Procházela kolem nás, vysypala zrní a mimo obvyklého „Ahoj“, neřekla nic. Otočil jsem se na kamaráda a zeptal se, jestli viděl Růžu a její kalhotky. Řekl, že si nevšiml, že jej to nezajímá. Dál jsme to neřešili, práce končila a šlo se na koupaliště. Asi za hodinu přišla kamarádova maminka a něco mu dlouze vysvětlovala. Přišel za mnou se sklopenou hlavou a říkal, že musí na kole do JZD rozvézt na dvoukoláku obědy, a ať jedu s ním. Mě se z koupaliště plného spolužáků a skvělých her vůbec nechtělo a zůstal jsem. Hry ale už nebyly takové jako předtím, začal jsem mít hlad a chtělo se mi na velkou. Takže jsem se asi po půlhodině vracel ke stanu, že vykonám co je potřeba a také pojedu rozvážet obědy. Přišel jsem ke stanu, tam bylo ovšem prázdno. Obešel jsem stodolu a nakoukl na dvorek. Nikde nikdo. Jen naproti přes dvůr jsem viděl otevřená vrata od chlívku. V rohu stála kadibudka, a přestože jsem mohl jít na splachovací WC k nim domů, nechtělo se mi moc běhat samotnému po cizím baráku. Zavřel jsem tedy dveře kadibudky, sedl si a konal. Mimo roličky toaletního papíru leželi v rohu i nastříhané noviny, tak jsem si útržky skládal a četl. Uběhla malinká chvilka a já uslyšel zvuk, který jsem již znal. Byl to zvuk, který mě doprovázel celý včerejší den. Zvuk močení. Vykoukl jsem rychle, přesto opatrně otvorem ve dveřích kadibudky a uviděl kámošovu babičku jak v předklonu močí na dvorku do hnojiště! Nedokázal jsem odtrhnout oči od jejího těla. Proti mojí babičce byla velmi štíhlá, šlachovitá a vyšší. Nenosila také ty nemožné sukně, ale měla jen šatovku a kalhotky, stažené nyní pod koleny. Nevěřil jsem vlastním očím, třikrát za dva dny? Měl jsem radost, že mám takové štěstí a vidím zase babskou kundu. Po chvilce se kamarádova babička narovnala, natáhla si kalhotky a opět odešla do stodoly. Dodělal jsem to, co jsem měl, vyběhl z kadibudky a utíkal za stodolu do stanu. Obědy dnes už rozvážet nepojedu. Nechtěl jsem, aby mě někdo viděl, chtěl jsem si mačkat pindíka a pytlík. Napadlo mě vlézt si do sena. Z dřevníku jsem pomalu vlezl na seno uskladněné na půdě stodoly a lehl si do něj. Pytlík i podbřišek mě bolel, ale já se cítil šťastně a spokojeně. S rukou v rozkroku jsem ležel na seně a mačkal si varlata. Asi po deseti minutách mě napadlo podívat se z půdy dolů, jestli se mi náhodou nepovede nějakým způsobem spatřit kalhotky, kundu nebo cokoliv z toho, podobně jako v noci při zametání. Bohužel jsem nikoho neviděl. Chviličku jsem si lehl zpátky, přemýšlel o tom, že i když umím pojmenovat svého ptáka, ženské pipiny a perfektně nadávat všemi jejich názvy, nevím o ženách nic. Dole ve stodole se nic nedělo a já odešel opět na koupaliště. Tam jsem byl asi do třetí hodiny odpolední. Opět jsem na všechno zapomněl a energii věnoval hrám a závodům na půjčeném kole. Jelikož jsem neobědval, ozval se obrovský hlad a já se proto vracel zahradami ke stanu. Bylo něco po patnácté hodině a ve stanu stále nikdo. Nahlédl jsem do dvorku, nikde nikdo, vrata stodoly otevřené, vevnitř sem slyšel nějaký šramot. Rychle nahoru na seník, zkontrolovat situaci. Zase jsem nic neviděl. Přesto tam někdo byl. Slezl jsem tedy dolů a přes dvorek opatrně vlezl vraty do stodoly. Zcela vzadu za hromadami sena a beden byla kamarádova babička a něco hledala. Tajně jsem doufal, že uvidím alespoň její kalhotky. Ukryl jsem se za vůz a podřepu čekal, jestli budu mít zase štěstí. Bohužel po chvíli jen vzala nachystaný proutěný koš a odcházela ven. Mé zklamání se násobilo tím, že pokud půjde na dvorek, nedej bože se vyčůrat. Ze stodoly nic neuvidím. Vrata byla bohužel nová, bez vypadaných suků a bez škvír, tedy neprůhledná. Rychle jsem si rozmýšlel, jak vyběhnu ven. Někdo opřel o vrata bicykl. Sakra. Musel jsem dál zůstat dřepět v úkrytu. Byl to kamarádův otec a opět něco nesl v malé brašně. Pozdravili se s babičkou a prohodili několik slov, kterým jsem nerozuměl. Kámošova babička položila na zem koš a čekala. Kámošův otec se vrátil již bez brašny a dál něco probírali. Byl jsem asi deset metrů od nich a neslyšel jsem co. Oba se smáli. Začínal jsem se nudit a trochu jsem se bál, že mě někdo uvidí nebo najde. Oba dospělí se vydali směrem ven ze stodoly, alespoň jsem si to myslel. Po asi třech krocích se zastavili u několika naskládaných balíků sena a kámušův tatík něco babičce pošeptal. Oba se krátce rozhlédli na všechny strany a babička si klekla na balík. Zprvu jsem nechápal, o co jde, dokud si její syn nerozvázal šňůrku u montérek a nenechal je spadnout na zem. Na balíku klečící babička si pravou rukou vyhrnula šatovku a stáhla si kalhotky do půli stehen. Zůstal jsem jak opařen a nevěřícně zíral na to co se děje pár metrů přede mnou. Nikdy jsem nic podobného neviděl ani v televizi, ani v časopise. Kamarádi mluvili o pornofilmech, ale já jsem nikdy nebyl u toho, když si je pouštěli. Nechápal jsem co se děje, ale byl jsem jak u vytržení. Mírně se mi točila hlava, bolel mě pytlík a trochu i břicho. Viděl jsem, jak se otec sklonil a líbal babičce zadek. Neviděl jsem to moc dobře, ale asi jí chvíli jazykem lízal i rozkrok. Bylo to jen chvilku a mě se v trenkách začal pindík napínat. Nevěnoval jsem tomu však pozornost. Babička se po chvilce narovnala, postavila se na zem, vysoce si vykasala šatovku a břichem se položila na balík. Kolena měla na prašné zemi stodoly. Její syn si klekl za ní a začal do ní strkat svého šulina, to jsem z teoretických polemik třináctiletých kluků znal. Oba byli čelem ke mně a samozřejmě jsem na délku poloviny stodoly nic detailního neviděl, ale i tak mě to fascinovalo. Hlavně, když jsem si uvědomil, koho vidím! Po asi pěti minutách kámošův otec zrychlil tempo a za chvilku ustal v šukání. Levou rukou se opřel o balík, namáhavě vstal, natáhl si trenýrky a montérky. Babička se také zvedla ze země, jednou rukou si natáhla kalhotky, naštěstí tak, že jsem měl možnost chvilku vidět její zarostlý klín. Oba si něco mezi sebou prohodili a bez okolků odešli každý po svém. Já dál asi deset minut klečel v úkrytu a v duchu jsem se radoval. Do reálu mě dostala bolest pytlíku, kterou jsem doposud nevnímal. Pokusil jsem se postavit, ale zatočila se mi hlava. Opřel jsem se čelem o bočnici vozu a pomocí obou dlaní jsem se na vratkých nohách zapřel. Byl to krásný pocit. Několik sekund uklidnění mě probralo z mrákot a já nejistě vyvrávoral ze stodoly. Ani nevím jak, ale dostal jsem se do stanu, kde jsem prožitými vjemy, hladem a vyčerpáním usnul. Vzbudil mě až kamarád, ať se jdu najíst večeře. Kde že sem vůbec jako vole, doprdele, celý den byl!
Druhý díl, Třetí díl