Vaše erotické povídky

KAPITOLA DEVÁTÁ: O SPÍCÍM ZÁMKU

Ve stejné chvíli jako Růženka, či snad o vteřinu později, to není důležité, usnul také celý zámek. U brány zbrojnoška opřena o halapartnu a další ve zbrojnici a na schodech, ve strážní věži a u brány vězení. V kuchyni kuchařka a její pomocnice, jedna ruce v těstě, další nad polévkou, třetí u kamen… Komorná, která právě stlala postel, zůstala nad ní nahnutá, jako by zkameněla. Ve stáji usnula kovářka uprostřed kování a grošovaná klisna s hlavou skloněnou a svěšeným pyskem tiše oddechuje ve spánku. Usnula i voda ve fontáně.

Královna, která se na rozměrném otomanu právě věnovala masturbaci podle ráno objevených pornočasopisů usnula uprostřed pohybu s rozhaleným župánkem a jednou nohou nahoře.

Jako mávnutím kouzelného proutku (no, byl sice čarodějův, ale pokud víme, tak s ním nemával, ale dělal úplně jiné věci) se po celém paláci rozbujela erbovní růže a její nažloutlé květy pokryly nádvoří a schodiště. (Rosa spinosissima je, na rozdíl od Rosa canina, spíše poléhavá a tak bychom ji těžko vyháněli vzhůru po stěnách – ani v pohádce není možné všechno!) Mezi tím pobíhal čaroděj, tleskal nadšeně ručičkama a tu a tam ojel nějakou komornou, nebo zbrojnošku usnuvší v příhodné pozici.
Čas plynul. Lidé z podzámčí se začali paláci vyhýbat. V okolí se šuškalo, že všechny ty nepřirozeně žijící ženy na zámku stihl boží trest.

Po nějaké době přestalo píchání nehybné královny čaroděje bavit a v hlídání také polevil, neboť do zakletého zámku se nepokoušeli vniknout ani ti nejotrlejší zloději. Odstěhoval se zpět do své zříceniny a začal se ohlížet po jiné zábavě.

KAPITOLA DESÁTÁ: O ŠTĚPÁNOVI A SUDIČCE

Zhruba měsíc poté, co se čaroděj odstěhoval zpět na svou zříceninu, se do kraje vrátil Štěpán. (Jen pro pořádek, to byl ten drzý chlap, co přistihl Růženku na pasece při šmírování Terky a Matěje.) Jel celou noc a teď nad ránem se konečně dostal k chaloupce svého přítele. Matěj svítil. Těžko říct, jestli už vstal anebo ještě neulehl.

Po obvyklém přivítacím ceremoniálnu se Štěpán zeptal na Terku. Matěj posmutněl.
„Hned ráno se musela vrátit do služby, ani jsme se nestačili rozloučit,“ povzdechl si.
„A hned potom se stala ta věc se zámkem. Samozřejmě jsem za ní šel, ale všechny brány jsou zamčené a když jsem se pokoušel přelézt zeď, jako by mě vždycky shodila neviditelná ruka. Po
pár týdnech jsem to přestal zkoušet.“

Matěj postavil před Štěpána hrnek kávy vylepšené kapkou tuzemského C2H5OH a pokračoval:
„To víš, chybí mi. Zrovna jsem ji připravil o panenství, těšil jsem se, jak si spolu užijeme… V podzámčí je dychtivých škebliček dost, celibát jsem neměl, ale Terce se žádná nevyrovná.“

Štěpán se napil kávy, spolkl sprosté slovo, neboť byla vřelá a on si spálil jazyk a otočil se k Matějovi.
„Co je vlastně se zámkem? Tehdy jsem ještě před svítáním odjel. Nějaké zvěsti se ke mně donesly, ale znáš to – agentura JPP!“
(Agentura JPP – Jedna Paní Povídala, pozn. autor)
„Nějaké prokletí, co stihlo princeznu, či co. Lidi toho napovídaj, ale pravdy je sotva pětina. Už při křtu jí nějakej čaroděj dal do vínku kletbu a ta se teď snad splnila. Ale víc toho nevím.“

Štěpán posmutněl. Ta dívka na mýtině, kterou přistihl jak pozoruje Matěje a Terku v akci, mu nedávala spát. Dokonce na svých cestách vynechával oblíbené obyvatelky veřejných domů, protože ho žádná nevzrušovala. Chtěl se Terky zeptat, kdo to byl. Tehdy musel brzo odjet a nechtěl svého přítele rušit v jeho blahoslavené činnosti. Teď už se od Terky nic nedozví. Ještě chvíli s Matějem probírali živé/mrtvé a pak se obrátil k odchodu.

Chvíli bloumal po lese, když najednou zaslechl z kapradí šustění a steny. Popošel blíž. Na zemi, na kapradí, ležel myslivec se staženými kalhotami a na něm, jako na bujném oři, jela ohnivá brunetka. Podle všeho žádné poupátko, ale žena zralá a zkušená v milostném zápase. Sténání se měnilo v táhlý nářek a Štěpán se odvrátil.

‘Neměl jsem tu holubičku nechat uletět, když‘ už jsem ji držel. Jak byla krásná, mlaďounká – určitě ne víc, než šestnáct, ale krásně zaoblená. Podle těch divných řečí viděla zřejmě muže poprvé v životě. Měl jsem ji zatáhnout do mlází a předvést jí názorně, co to slovo znamená!‘

„No, to je dost!“ ozvalo se náhle za ním.
Dostaveníčko v kapradí zřejmě skončilo, soudě podle toho, že myslivec přestal řvát jako raněný tur a ta ohnivá jezdkyně stála před Štěpánem a tvářila se uštěpačně.
„Čekám na tebe snad celou věčnost. Ještě že se tu objevil ten hajný“
Brunetka se na chvíli zasnila, ale pak znovu pohlédla na Štěpána. A tak se udivený Štěpán dozvěděl celou historii zakletého zámku.
„ … no, a teď je třeba najít tu nešťastnou holku a zakletí zlomit.“ dokončila své vyprávění sudička.
„Tak se do toho dej, čaroděj už na zámku není, nic tě nebude rušit.“
A než se stačil Štěpán vyptat na podrobnosti, ozvalo se tiché „pink“ a sudička zmizela. Štěpán usoudil, že za zkoušku nic nedá a vydal se k zámku.

KAPITOLA JEDENÁCTÁ: O ZLOMENÉ KLETBĚ

Musel přelézt přes zeď. Ne že by ho zadržel orezlý zámek brány, ale rozbujelá růže propletla zdobné mřížoví tak důkladně a pevně, že by jí nepohnul ani Kyklop. Štěpán se prodral erbovním houštím a vstoupil do paláce.

Na schodišti minul několik služek s prachovkami. V dlouhé chodbě stálo pár spících zbrojnošek opřených o halapartny… A tak dál. Bloumal z místnosti do místnosti a přemýšlel, jak pozná princeznu, když ani neví, jak vypadá. V různých koutech zámku nacházel ženy spící v různých polohách. Některé měly vykasané sukně či stažené nohavice. ‚Zřejmě čarodějovapráce,‘ pomyslel si.

S kilometry nachozenými po parketách a vzácných kobercích náš hrdinný zachránce poněkud poklesl na duchu. Ačkoliv prohledal celý zámek od shora dolů a našel i královnu, Terku a dokonce několik služebných a jednu zbrojnošku, ke kterým jej vázaly milé vzpomínky, po princezně jako by se země slehla. Aby se nalokal čerstvého povětří a přišel na jiné myšlenky, vydal se do zahrady.

Na jejím dolním konci objevil věž. Obklopovalo ji husté houští nízkých růžových keřů, které vyhánělo plazivé odnože po kamenných stupních k pootevřeným dveřím do nitra věže. S použitím trochy hrubé síly je otevřel dokořán a vystoupal po schodišti do věžní místnosti.

Ležela na kraji kožešinou přikrytého lůžka. Nahá. S roztaženýma nohama. Štěpán polkl a přinutil se odvrátit pohled od rozkošného růžového poupěte mezi jejími stehny. Na tváři měla pokojný výraz snící světice, ostře kontrastující s jejím oblečením, tedy zejména jeho nedostatkem. Rozpuštěné vlasy se jí ovíjely kolem ramen a obtékaly ňadra jako lesklá mahagonová řeka a končily na plochém bříšku. Štěpán stál jako očarován. V mozku se mu míhaly barvité představy velmi soukromého typu. Byla to ona, ta malá voyeurka z lesní mýtiny. A soudě podle korunky na hlavě – princezna!

Vzápětí si vzpomněl, proč tu vlastně je. Slavnostně se sklonil a téměř obřadně spící dívku políbil. Tak nějak podvědomě čekal, že se ozve cinkot zvonečků, nebo tak něco a dívka se probere a… No prostě jak už to v pohádkách chodí. Jenže se nestalo nic. Ale VŮBEC nic.

Trochu znejistěl, ale pak zaťal zuby a počal zkoušet různé „osvědčené“ metody. Pobíhal po místnosti, mával rukama, dupal… Co chvíli se ozývalo „Abraka dabra“, Al-šajtán el-feurdž, Per deum vivum!, a jiná zaklínadla, ale výsledek byl stále tentýž.
Štěpán se zadýchaně zastavil uprostřed pokoje a poněkud zmalomyslněl. Pak mu zrak mimovolně sklouzl na to, co na nahé ženě s roztaženýma nohama zákonitě upoutá muže v plné síle. V hlavě mu začaly znovu plout neslušné obrazy a ty v mžiku vyvolaly odezvu v, hlavě dosti vzdálené, části mladíkova těla. Ještě probleskla myšlenka, že zprznit zakletou princeznu se nemá, ale byla to myšlenka krátká a nemohla zastavit rychlé přemisťování rozumu směrem dolů. (Ostatně, zkuste zadržet vodu v umyvadle bez špuntu pouhou myšlenkou.)

Jako ve snách přistoupil k lůžku, několika rozhodnými pohyby vysvobodil draka z okovů, klesl na kolena jako prosebník před oltářema…

…vrazil jí ho tam, až to mlasklo.

Jeho tělo se rozhýbalo samo od sebe. V hlavě mu vířila barevná kola, kterými proplouvaly duhové rybičky tančící kankán a bílé bublinky, které praskaly s hlasitým „pop“. S hlavou zvrácenou dozadu a zavřenýma očima zažíval nadpozemskou rozkoš… s úplně cizí holkou v komatu.

Najednou postel zavrzala a v prostoru věžní místnosti se k mladíkovu sténání připojil druhý hlas. Stal se zázrak. Růženka vlnila pánví ostošest a hlasitě projevovala spokojenost se stavem věcí. Oba rychle spěli k zlatému hřebu programu. Leželi si pak v obětí a Růženka děkovala svému zachránci za vysvobození.

Ve stejné chvíli jako Růženka, či snad o vteřinu později, to nenídůležité, procitl také celý zámek. U brány se popletená zbrojnoška hrabe z růžového trní. V kuchyni se probere kuchařka a její pomocnice, jedna dál zpracovává těsto, druhá ochucuje polévku, třetí přikládá do kamen. Komorná, která usnula nahnutá nad postelí se narovná a zmateně si stahuje vykasanou sukni. Ve stáji kovářka zvedne kladivo a grošovaná klisna zařehtá. Ve fontáně zpívají a zvoní vodotrysky. Královna na rozměrném otomanu pokračuje ve své činnosti…

A byla svatba. Jedlo a pilo se tři dny. Všechny koutky byly permanentně obsazeny dychtivými párečky. Štěpán s Růženkou neopustili ložnici týden. Královna se věnovala svým dvěma galánům. Terka Matějovi. Zlý čaroděj na své zřícenině pukl vzteky.

A jestli Růženka, Štěpán, Terka a Matěj obohatili své přátelství sympatickou čtyřkou? To už je zase úplně jiná pohádka.

KONEC