KAPITOLA PÁTÁ: O DĚDICTVÍ PO KRÁLI, SVÍČCE A PANENSKÉ BLÁNĚ
Jednou Růženka cosi provedla a královna jí dala domácí vězení. Dívka vzpurně zabouchla dveře svého pokoje a s pomstychtivým výrazem za sebou zamkla – když ona nesmí ven, tak nikdo nesmí k ní! Jak tak chodila po místnosti a vztekle kopala do všeho, co jí přišlo do cesty, vypadl z dřevěného obložení jeden malý panel a odhalil tajnou skrýš. Růženka zapomněla na slast a jala se objev zkoumat. Zašmátrala v úzké prostoře a nahmatala svazek papírů. Když jej vytáhla na světlo denní, zjistila, že je to jakási tenká kniha bez pevných desek, plná obrázků.
A jakých! Na první straně se modlila jeptiška ve své cele, ale hned na dalším už se věnovala evidentně jiné činnosti, neboť její ruce mizely vole pod kutnou a její výraz byl blaženější, než jaký mohlo vyvolat sebe povznášející modlení. Na třetím obrázku jeptiška seděla klekátku s vyhrnutou kutnou, roztaženýma nohama a prstem na poštěváčku.
Růženka, celá rozpálená, ze sebe rychle shodila šaty a začala na malovanou jeptišku napodobovat. Na další straně si svatá žena strkala dovnitř dlouhou svíčku. ‘Tohle mi dělala Terka, ‚ dumala dívka. ‚Ale malíř se spletl a nakreslil jeptišce dírky špatně… A nebo ne? Terka mi do téhle dávala jenom prst, vešla by se tam svíčka?‘
Vstala, sundala ze stolku zrcadlo a opřela ho na zemi o teď, pak vyndala ze svícnu novou svíčku a posadila se s roztaženýma nohama na zemi před zrcadlem. Chvíli pozorovala v zrcadle svojí broskvičku a pak do ní zajela prstem – šlo to snadno. A teď svíčka. Nasměrovala svíčku správným směrem a snažila se ji zasunout dovnitř – nešlo to. Po chvíli snažení se rozhodla, že na to půjde jinak – inspiraci jí přinesl další obrázek. Upevnila svíčku zpět do nízkého svícnu, ten postavila na zem a obkročmo se na něj posadila. Tlačila pánví dolů. V klíně cítila silný tlak a pak slabou bolest, ale nic víc. V zrcadle sledovala, jak svíčka milimetr po milimetru zajíždí do jejího těla. Zkusila se nadzvednout a znovu klesnout dolů. Zasténala rozkoší. Bylo to jiné, než Terčino lízání.. V klíně cítila podivné horko. Zrychlila pohyby. Těžký svícen se ani nepohnul.
Růženka si začala jednou rukou mnout ňadra a druhou ještě víc rozdmychávala požár hořící mezi jejíma nohama. Vzápětí se roztřásla v orgasmu – i ten byl jiný, než jaký dosud zažila. Dívka se zvedla a svíčka z ní s mlasknutím vyjela. Růženka otočila poslední list a zadívala se nedůvěřivě na zadní stranu. Byla tam vymalována žena, ale měla husté vlasy i na bradě a pod nosem, neměla vůbec žádná prsa ani boky a v černém trojúhelníku klína byl jakýsi světlý proužek. Jenže obrázek byl odřený a léty zašlý a ať se dívka snažila sebevíc, nepodařilo se jí zjistit, co to má být.
Najednou někdo rázně zabušil na dveře. Dívka leknutím nadskočila a horečně začala cpát knihu zpátky do skrýše. Dřevěný panel vrazila zpět. Skočila po zrcadlu, aby ho vrátila na místo. Ozvalo se další důrazné zabušení na dveře. „Rosa!“
Matka! Zděsila se princezna a začala na sebe rvát šaty. Najednou ztuhla uprostřed pohybu a zírala na svíčku. Byla od krve. Roztřesenou rukou si sáhla mezi stehna. Na prstech měla také krev. Do pohybu ji opět uvedlo bušení na dveře a hlas její matky. Prsty rychle otřela do tmavého závěsu, svícen postavila zpět na místo a po-třísněnou svíčku hodila pod postel. Pak se rozcuchala, trochu zmuchlala lůžkoviny a promnula oči, aby byly červené a celá scéna vypadala, že plakala, až z toho usnula. Otevřela dveře.
Za nimi stála podle očekávání královna. Zkoumavým pohledem přejela nejdřív svou dceru a pak celý pokoj. Prohlídka ji zřejmě uspokojila, neboť se usmála. „Růžičko, tohle nedělej! Zítra ti bude šestnáct a pořád se chováš jako vzdorovité dítě.“ ‘Ještě rok,‘ povzdychla si v duchu unaveně královna. ‚Budou ji teď muset hlídat ve dne v noci. Pak jí bude konečně sedmnáct a kletba už nebude mít nad ní moc. Už nebudou muset odhánět chlapy od zámku a ona si své oblíbence nastěhuje zpět. Přece jen už není žádná mladice plížení přes celou zahradu je poměrně namáhavé.‘ Královna se zatetelila radostnou představou. Pak si uvědomila, že ji dcera pozoruje a znovu se zatvářila majestátně. Růženka se v tu chvíli definitivně rozhodla, že se jí se svým objevem nesvěří.
KAPITOLA ŠESTÁ: O TERČINĚ NOČNÍM VÝLETU, BÁJNÉM ZVÍŘETI A ČARODĚJI CO SE DÍVAL
Druhý den večer, když se celý zámek uložil po oslavě jejích narozenin k spánku, vyplížila se Růženka z ložnice, aby si promluvila s Terkou. Před časem se královna rozhodla, že princezna potřebuje důstojnější obsluhu, než dceru kuchařky a od té doby Růženka svou přítelkyni téměř neviděla a citelně ji postrádala.
Nikým nepozorována se dostala až ke kuchyni. Dveře byly pootevřené a Růženka nakoukla tou škvírou dovnitř. V kuchyni svítil jen jeden svícen a kuchařka podávala Terce uzlíček.
„Nejvyšší čas, abys poznala, co je to chlap! (Dnes by ta dobrá žena nejspíš dostala až 12 let za kuplířství, ale tehdy se to tak nebralo.) Tvůj otec mě připravil o věneček mnohem dřív a když mi bylo jako tobě, už jsem čekala tvého bratra. Ale ráno ať jsi zpátky!“ Kuchařka udělala dceři na čelo křížek a postrčila ji ke dveřím. „A dokud se neumeje, tak ho k sobě nepouštěj, mužský jsou někdy pěkný čuňata!“
‘Chlap? Otec? Připravil o věneček? Čekala bratra? Co to má znamenat?‘ přemýšlela Růženka. ‚A mužský? To je přece to bájné zvíře!‘ Princezna se rozhodla, že tomu musí přijít na kloub. Terka vyrazila přes zahradu a Růženka se jí držela jako stín. V koutě za keřem byla šikovně schovaná malá branka. Terka jí prošla a zamířila k lesu. Kráčela po pěšině mezi stromy. Zanedlouho došla k mýtině u potoka. stála tam malá chaloupka a v okně se svítilo. Dívka zaklepala, kdosi otevřel a ona vešla dovnitř. Růženka došla až k oknu a nakoukla do světnice.
V místnosti byl kromě Terky ještě další člověk – stejný, jako na obrázku v té knize. Měl černé vlasy na hlavě i bradě. Široká ramena, žádná ňadra a boky. Růženka neslyšela, co si povídají a tak se před ní celý výjev odehrál jako pantomima.
Ten podivný člověk se usmíval, cosi říkal a pak uchopil Terku na ňadro. Ta se zapýřila a plácla ho přes ruku. Pak ukázala na džber. On se usmál (pochopitelně ne ten džber) a začal se svlékat. Měl mohutné svaly, ještě mohutnější, než jejich nejlepší zbrojnošky a na hrudi chlupy! Když si stáhnul kalhoty, uviděla Růženka mezi jeho nohama bimbat podivný útvar a pak si uvědomila, že to je ten světlý proužek, který nemohla identifikovat na tom obrázku.
Terka sundala šátek, namočila ho ve džberu a začala ho otírat (pochopitelně ne ten džber). Ramena a pate, chlupatou hruď, břicho zadek… Znovu namáčela šátek ve vodě a omývala další části těla. Když mu přejížděla po slabinách, ta věc se začala nejdřív prodlužovat a zvětšovat a vzápětí napřimovat, až mu trčela z hnízda černých chlupů v ostrém úhlu nahoru. Princezna za oknem ani nedutala, oči jako dva
talířky.
Terka byla v omývání skoro hotová, když ji přitáhnul k sobě a začal líbat. Rukama jí přejížděl po ňadrech a rozepínal knoflíky. Než se Terka nadála, byla do pasu nahá a ten „člověk“ se vrhl na její skvostně obdařenou hruď ústy. Růženka byla jako ve snu. Zrychleně dýchala a mezi nohama cítila palčivý chtíč.
Mezitím přišla Terka i o zbytek oblečení a ON ji položil na stůl. Roztáhla jí nohy a začal ji lízat, stejně, jako si to dělaly Terka s Růženkou. V Terčině tváři se zrcadlilo maximální blaho. ON přestal s lízáním. Posunul si Terku až na kraj stolu, vztyčil se a do ruky uchopil tu trčící věc. Červenofialovou špičku té věci strčil Terce mezi nohy a chvíli jí projížděl mezi pysky. Pak se zarazil v jednom místě a Růženka viděla, jak zatíná svaly a tlačí proti dívčinu klínu. Terka se cukala, ON ji chytil za stehna, prudce přirazil zadkem k jejímu klínu a ta věc zmizela uvnitř. Děvče na stole sebou škublo a zjevně se snažilo utéci. Držel ji stále za nohy, ale vypadalo to, že ji chce nechat jít, neboť začal tu věc vytahovat ven. Už byl skoro celý venku, když si Růženka všimla, že na tom má krev a vzpomněla si na svou včerejší zkušenost se svíčkou.
ON ale Terku nepustil, protože vzápětí jí to strčil zase dovnitř a pak zase ven a dovnitř a ven… Terka už se nebránila. Na její tváři se zrcadlila rozkoš. Ten člověk stále zrychloval, až do naprosto zběsilého tempa, pak sebou škubl, znehybněl a vzápětí vytáhl ten svůj přívěšek z Terky ven a Růženka viděla jak mu ze špičky stříká cosi bílého. Pak se to zase zmenšilo a změklo a opět to viselo dolů, jako na začátku. Terka s blaženým úsměvem líbala toho člověka na rty a on jí mačkal ňadro.
Víc už Růženka neviděla, protože najednou ji zezadu někdo objal a mohutné dlaně stiskly její ňadra. Do ucha jí zazněl nezvykle hluboký apodmanivý hlas. „Copak, kvítečku? Proč se taková panenka potuluje sama po lese? Přišla sis pro lekci, jako Terka? Mmm, kozičky máš pěkný!“ „Prosím, pusť mě,“ pípla dívka. Neznámý ji k sobě otočil čelem, ale stále ji držel a jeho dlaně se teď přesunuly na její zadeček. Růženka zmateně hleděla do tváře dalšího podivného člověka. Tenhle měl tváře hladké. Vlasy měly ve světle z okna chaloupky tmavě zlatou barvu. Hruď měl plochou a postavu snad ještě mohutnější, než ten uvnitř. „Co jsi zač? Tak divnou ženu jsem ještě neviděla, v zámku žádná taková není!“ vykřikla Růženka.
„Ženu?“ podivil se. „Já přece nejsem žena, jsem muž!“
Růženka toho měla právě dost. „Nelži! Muži jsou báchorka, bájné zvíře, které nikdy neexistovalo, učitelky mi to řekly!“ dupla zlostně zabláceným střevíčkem. Chvíli na ni nevěřícně hleděl a pak se hlučně rozesmál. „Báchorka, chacha… zvíře… hohohó… nee… neexistuje hehé.“
Růženka viděla vzteky rudě a začala do něj tlouct pěstmi. „Neexistující zvíře“ se přestalo smát, přitisklo si rozzuřenou dívku blíž a uvěznilo jí ruce za zády. Pak zajal její ústa. Na Růženku zaútočilo tisíc pocitů. Měl pevné, hebké rty, úplně jiné, než Terka. Omámeně se o něj opřela. Pustil její ruce a hladil ji po zádech. Jejich jazyky se dotýkaly a Růženka ucítila vlhko v klíně.
Zahoukala sova a princezna se tím zvukem probrala z omámení. Co tu proboha dělá? V lese, sama, s tím divným cizím člověkem co tvrdí, že je bájné zvíře. Prudce se mu vytrhla, otočila se a pelášila lesní pěšinou zpátky do zámku.
V nedaleké zřícenině zahalil čaroděj křišťálovou kouli šátkem a ušklíbl se. „Můj čas právě nadešel. Kdyby tak královna věděla, že to já obdařím osudným semenem rozkošnou broskvičku její dcery. Ale nejdřív si pořádně užiju. A až všichni usnou, osouložím celý zámek. Jen počkej, královno!“
KAPITOLA SEDMÁ: O VĚŽI V ZAHRADĚ
Celou noc se Růženka převalovala v posteli a nemohla spát. Když přece na chvíli zavřela oči, přehrávaly se jí před očima scény z lesní mýtiny, které ji rozpalovaly tak, že obvyklé hrátky s prsty vůbec nepomáhaly. Nad ránem svou snahu usnout vzdala. Oblékla se a vyrazila do zahrady.
Jak tak bloumala rozlehlým parkem, došla až k věži na jeho dolním konci. ‘Jak to, že jsem tu nikdy nebyla?‘ dumala Růženka, když otvírala mohutné dřevěné dveře. Před ní se objevilo točité kamenné schodiště vedoucí nahoru. Začala pomalu stoupat, schodiště končilo na plošince u dalších dveří. Ty byly pootevřené a linuly se z nich podivné zvuky. Růženka došla až k nim a pohlédla dovnitř. Zajíkla se překvapením.
V kruhové věžní místnosti stálo rozměrné lůžko pokryté kožešinou. Na něm na všech čtyřech její matka se sukní vyhrnutou až k pasu. Před ní i za ní klečel… muž! Jeden jí strkal tu svou věc zezadu do mušle a druhý zepředu… ó hrůzo, do pusy! ‘Takže matka o existenci mužů ví!!! Co je tohle za komplot,‘ přemýšlela Růženka.
Uvnitř se setkání zřejmě chýlilo ke konci. Zatímco královna s ucpanými ústy jen přidušeně sténala, z úst obou… mužů… (stále si na to slovo nemohla zvyknout) se linuly hlasité výkřiky. Růženka honem seběhla po schodech a ukryla se v houští. Za několik minut vyšla ven královna. Slastně vzdychla, nadechla se čerstvého ranního vzduchu a trochu toporným krokem vyrazila k zámku. Po chvíli vyšli oba muži a zamířili k brance ve zdi.
Nikdo z těch čtyř si nevšiml, že na okno věžní místnosti přilétl havran.
KAPITOLA OSMÁ: O SEXU A NAPLNĚNÉM OSUDU
Růženka vylezla z houští a rozhodla se, že když už je tady, pořádně se tu místnost prohlédne.
Kromě velké oválné postele toho v místnosti už moc nebylo. Pod oknem malé zelené sofa a v rohu skříň. Růženka k ní přešla a chtěla ji otevřít, když si uvědomila, že není sama. Na sedátku za dveřmi si hověl muž. Byl snědý, černovlasý, štíhlý a přímo ďábelsky krásný. V ruce držel sklenku temně rudého vína.
Byl to samozřejmě čaroděj. Použil na sebe trochu magie (no trochu, spíš hodně; udělat z tak ohyzdného dědka, jakým byl, přitažlivého milovníka, nebylo vůbec snadné) a víno ve sklenici bylo vylepšeno silným afrodisiakem a troškou omamného kouzla. Růženka nevěděla, co má dělat. Smysly rozjitřené nedávnou podívanou, mužova krása a chlípná atmosféra místnosti na ni mocně útočily. „Princezno,“ řekl čaroděj příjemně modulovaným hlasem, jež byl součástí převleku. „Jaká čest pro mne!“ „Kdo jste?“ „Ach promiňte! Dovolte mi, abych se představil, jmenuji se Indigo. Napijeme se na naše nové přátelství?!“
Růžence přišel trochu dovolený, ale zajímal ji a navíc měla žízeň, takže nabídnutou sklenku vyprázdnila na jeden lok. Kouzelný nápoj začal působit téměř okamžitě a dívka se pod návalem různých pocitů zapotácela. Indigo ji úslužně zachytil a pak si ji posadil na klín.
„Svěř se mi děťátko, určitě tě něco trápí, to já poznám.“ A tak mu lehce přiopilá Růženka začala nesouvisle vyprávět o zámku, o ženách, o Terce, o podivné knize v tajné skrýši, o mužích a o zážitku
na mýtině. „Takže oni ti celá léta takhle lhali? Chtěla by ses seznámit s tím, jak vypadá muž?“ Rozpálená Růženka přikývla.
Indigo nedbale odložil oděv a chvíli se jí předváděl v siláckých pózách. „No má-li být mé vyučování co platné, musíš se svléknout i ty.“ Přistoupil k ní a omámená dívka se nechala bez odporu obnažit. „Lidské pokolení se dělí na dvě pohlaví, ženy a muže. Ženy mají ňadra a pěknou mušličku,“ vykládal zaujatě Indigo a ruce názorně vkládal na popsaná místa a počínal si jimi tak dovedně, že dívka vrněla blahem.
„Muži jsou jejich opakem. Mají penis a pod ním pytlík se dvěma vejci“ tentokrát doplňoval výklad tím, že popsaný orgán vložil Růžence do ruky. „Když muž vidí krásnou ženu, myslí na příjemné věci a nebo se dráždí na penisu, ten se zvětší a ztvrdne, vztyčí se a je připraven k sexu.“ Po chvilce zaučování Růženka honí Indigův ocas, jako by to dělala odjakživa a on sténá slastí.
„Sex je v podstatě to, co jsi viděla dělat Terku na té mýtině. Muž zasouvá ženě penis do mušličky až vzrušení a rozkoš dosáhnou vrcholu a z mužského penisu vystříkne sperma. To je ta bílá tekutina, která vystříkla z Terčina milence.“ „A tobě to bude taky stříkat?“ zeptala se obluzená princezna. „Ale jistě, ještě chvíli mě budeš tak hezky honit a budeš toho mít plné ruce.“ Růženka se zachichotala.
„Víš, před chvílí jsem tu viděla matku a ona si to dávala do pusy…“ dívka se zkoumavě zadívala na Indigovu ztopořenou chloubu. „Ano, to je velmi příjemné“ zavrká Indigo a už tlačí Růženku do kleku.
„Vyzkoušíme si to.“ Na to jí vstrčí před obličej svůj naběhlý pyj a Růženka podle jeho pokynů olizuje uzdičku, saje žalud, nechává si ho zajíždět dovnitř a zase ven až čaroděj heká blahem. Najednou chytí Růženku za vlasy, zajede jí hlouběji do pusy a už stříká. Růženka toho má plnou pusu, ale statečně to spolkne a podotkne, že to nebylo špatné. To už ji ale Indigo kormidluje k lůžku.
„Teď udělám dobře já tobě, to už jste s Terkou zkoušely.“ Uloží dívku na kožešiny a začne jí sát bradavky a hladit po celém těle. Afrodisiakum funguje spolehlivě, princezna se svíjí jako hádě. Indigo doputuje svými ústy až do jejího klína a začne s jazykovým cvičením pro pokročilé. Jemně přejíždí špičkou přes poštěváček, saje růžové lupínky. Pak stočí jazyk do kornoutu a začne vnikat dovnitř. A protože má mnohem větší a drsnější jazyk než Terka, je to pro Růženku úplně nový zážitek. Během chvíle dosáhne mocného orgasmu. Mezitím se Indigovi opět postavil v celé kráse a čaroděj zaujímá strategickou polohu mezi princezninými stehny. „Ukážeme si sex,“ zatoká čaroděj nadržěně. „A protože jsi svou zahrádku už zkypřila svíčkou, bude to pro tebe dnes snazší, než včera pro Terku.“
Růženka je mokrá vzrušením, očekáváním i prožitou rozkoší a tak do ní zajede jako po másle. Indigo se pohodlněji opře o lokty a začne Růženku vláčně šoustat. Princezně projíždí tělem jedna vlna slasti za druhou a po chvíli začne nadšeně přirážet. Indigo pokračuje ve svém vzdělávacím monologu, občas změní polohu a objíždí tu šťavnatou broskvičku zespodu, vestoje i zezadu. Růženka má několik bouřlivých orgasmů. Nakonec se vrátí znovu na záda, jen nohy má hodně pokrčené až na kraji postele a Indigo teď klečí na zemi.
„A jestlipak víš, proč se ti to všechno stalo?“ ptá se Indigo zvýšeným hlasem a šoustá ji stále rychleji. „Protože tvá matka odmítla čaroděje a to se nevyplácí. Ten čaroděj na tebe při křtu uvalil kletbu.“ Růženka ho v milostné křeči sotva vnímá, ale jeho hlas zní stále ostřeji a jeho průniky jsou stále tvrdší. „Až v šestnácti letech tvou škebličku poprvé zkropí mužské sperma, usneš a budeš spát navěky.“
Jeho slova konečně proniknou do Růženčiny hlavy a ona v mžiku pochopí, co se právě děje. Začne se vzpínat a snaží se Indiga odstrčit a uniknout z jeho dosahu. Jenže ten ji svírá v železném objetí a buší do ní jako šílený. „A víš, proč tě teď nepustím, ale nechám osud naplnit? Protože já jsem ten čaroděj!“ krákorá vítězoslavně a princezna křičí rozkoší z orgasmu i zděšením, protože v tu chvíli se čaroději vrátila původní podoba i hlas a ona má najednou mezi stehny odporného dědka. Začne doslova ječet hrůzou a v tom okamžiku jí začne čaroděj pouštět svou dávku do pochvy. Křik utichne, jako když utne a dívka se propadne do spánku.
Čaroděj vytáhne penis, utře si ho do cípu kožešiny, blaženě se protáhne. Pak přejde k oknu, zadívá se směrem k zámku a ďábelsky se zachechtá. „To já jsem vyhrál, královno!“